Kamarádka Míla překypuje dobrými nápady. Letos o prázdninách jeden takový její lahůdkový směřoval i ke mně. Pozvala mne do jejich nově nabyté, avšak staré, krásné roubenky v Podkrkonoší.
Na místě jsem se dozvěděla, že je asi dvakrát tak stará, jako my obě dohromady. Omlouvala se, že tam vše není ještě úplně dokonalé.Snaží se budovu zrekonstruovat do původního stavu. Žádné rychlovky, ale pěkně titěrná i těžká práce, na které se podílí hlavně kamarádčin syn a snacha. Oni z této pohádkové chaloupky na několik dnů odjeli, stavební ruch tam ustal. Míla v té krajině toužila trávit léto, ale nechtěla tam být samotná.
Přestože její pozvání přišlo téměř ze dne na den, vůbec jsem neváhala. Nedůležité věci jsem odložila na jindy a domluvila se, že sama přijedu do Pardubic a pak již budeme pokračovat společně v jejím autě do cíle. Ráda jsem se nechala bezstarostně vézt směrem k Hradci Králové. Cestou jsme míjely odbočku na Dobřenice. Vzpomněla jsem si, že tam bydlí Dana K., milovnice knih, autorka pohádek i povídek na 50 slov, kterou jsme mnozí blíže poznali již na 1. srazu nás íčkařů na Havlíčkobrodsku. Směrem k její obci jsem vyslala pozdrav a my zatím frčely bez zastávky dál.
Okolo Hořic pak již začínal hezký výhled do malebného kraje. Směrem k západu se na okamžik ukázala typická dominanta Českého ráje – Trosky. Vida, tam blízko mám přece také někoho známého. Ano, v tom kraji spolu žijí pracovitá harmonikářka Jitka a její Radek, zkušený fotograf i znalec přes počítače a jinou techniku. U nich už teď určitě něco dobrého voní z kuchyně! A kam my zajedeme na oběd? Míla to měla dobře vymyšleno. Řekla: „nech se překvapit, za chvíli uděláme zastávku, určitě se Ti tam bude líbit.“ Dobrá, nechala jsem se vézt dál.
Hele, odbočka na Lomnici nad Popelkou. Vím s určitostí, že tam odsud pochází Zuzka, skvělá básnířka, obdivuhodná žena, dobrá duše našeho íčka. Na tu se zapomenout nedá! Ale nemusíme tam zajíždět, protože bychom ji marně hledaly, žije totiž v Praze. Tak aspoň vzpomínka, Zuzko. My se tentokrát Lomnici vyhnuly, a jely přímo do Jilemnice.
Paráda, chválila jsem Mílu za skvěle vymyšlené seznámení s Jilemnicí. Z náměstí mne vedla do Zvědavé uličky. Pěkně upravené roubené chalupy zdobí uličku z obou stran. Tuto zastávku cestou do hor Vám mohu doporučit. Na oběd si můžete zajít, tak jako my, do vyhlášeného Šaldova statku, v němž je nyní restaurace. Vedle stojí strom jilm, ten již však není původní. Ale právě podle jilmu dostala prý Jilemnice své jméno. Kdybyste se v tomto přívětivém městečku chtěli zdržet déle, můžete také navštívit zajímavé Podkrkonošské muzeum.
Odpoledne jsme přijely do Sklenařic. Míla prstem ukázala na jednu roubenku blízko u silnice, kde kdysi filmaři točili interiérové záběry pro oblíbený film Krakonoš a lyžníci. Chtěla jsem jít dovnitř, ale bohužel, bylo zavřeno. Jinak stavení slouží jako restaurace, která je hojně vyhledávána zejména v zimě, a to především lyžaři. Tak snad až někdy příště. K „naší“ chaloupce už nám zbývalo jen posledních pár stovek metrů, zato v závěru hodně, opravdu hodně strmých. Nacházely jsme se zhruba 500 m od Krkonoš a přibližně stejně daleko to bylo od chalupy do Jizerských hor.
Pohledem na své krátkodobé útočiště jsem byla doslova okouzlena. Dosud nikdy jsem nenocovala v žádné podobné, tak staré roubence. Uvnitř byla místnost velká jak taneční sál. Současnou terminologií bych to nazvala tři v jednom: prostorná starodávná kuchyň s dlouhým stolem uprostřed, sloužila také jako obývák i pohodlná ložnice. Nádherný výhled na protější stráně byl ze zastřešené, dlouhé a široké verandy. Tam jsme se v podvečer usadily a při vínečku a dobrém jídle kuly plány na výlety v nejbližších dnech.
Kombinovaly jsme pěší turistiku s přejezdy autem, abychom stihly vidět více zajímavostí. Kouzelný byl hned první výlet na Jizerku. To je nejvýše položená obec Jizerských hor. Přestože čítá jen asi 25 chalup, rozesetých pod horskou čedičovou kupou, zvanou Bukovec, má své velké kouzlo. Není divu, že právě tady vlastní také jednu z chalup miliardář Petr Kellner. S ním jsme se zde nepotkaly, bohužel. Zato na okraji cesty, blízko jeho stavení, se na sluníčku vyhřívala zmije! Naštěstí, Míla mne včas zatáhla za rukáv a jen posunkem mě na ni upozornila. Uvědomila jsem si, že na horách opatrnosti nikdy nezbývá! Další procházka tamní naučnou stezkou přes rašeliniště nás naplňovala zvláštním klidem a radostí z příjemného dne. Panely s vyprávěním o říčce Jizerce, Safírovém potoku, nebo o výskytu různých drahokamů a polodrahokamů, včetně izeritu, rozšířily naše vědomosti.
Jiný náš výlet směřoval pěšky kolem penzionu Hvězda na rozhlednu Štěpánka. Tato kamenná kráska nedostala jméno podle žádné ženy, nýbrž byla pojmenována podle arcivévody Štěpána. On byl patronem budované císařské Krkonošské silnice a v roce 1847 osobně přijel vše zkontrolovat. Společně s knížetem Rohanem vystoupili na výšinu, odkud měli celý kraj jako na dlani. Kníže se chtěl arcivévodovi zavděčit a rozhodl se, že na tomto kopci, který se mu tolik líbil, nechá vystavět rozhlednu a na počest arcivévody ji pojmenuje podle něho – odtud tedy název Štěpánka. Se stavbou rozhledny na kopci vysokém 958 m n. m. se sice započalo ještě v tomtéž roce, pak však byly práce na dlouhých 40 let přerušeny (z různých, i politických důvodů). Dokončena byla teprve v r. 1892. Je uváděna jako nejstarší rozhledna Jizerských hor a také nejkrásnější kamenná rozhledna široko daleko. Je vysoká pouhých 24 m, ale při pěkném, jasném počasí se Vám z ní naskytne okouzlující pohled. Severovýchodním směrem spatříte blízké i vzdálenější vrcholy Krkonoš. Přímo proti Vám se oba masívy pohraničních hor spojují a Váš výhled pokračuje směrem k severozápadu, k Ještědu, kde jasně a zřetelně vidíte další krásnou, mnohem vyšší moderní rozhlednu, ovšem podstatně mladší (r. 1973). Má podobu stříbřitého kuželu, v němž se nachází hotel a vyhlídková restaurace. Stavba je zakončena televizním vysílačem. Díky odvážnému, ojedinělému architektonickému pojetí arch. K. Hubáčka získal Ještěd slávu i v zahraničí.
Zasnila jsem se a zavzpomínala na svoje minulé výlety. Ačkoliv město pod Ještědem – Liberec, nebylo ze Štěpánky vidět, přesto se mi vybavilo, že tam mám také několik přátel – milou a veselou Leonii - srdečně zdravím! Ale musím zmínit hlavně známou íčkařskou dvojici Evu s Bertíkem. Jejich sehranost i vtip je bezkonkurenční. Tak pac a pusu! A zpět k dalekým výhledům. Objevila se nám v dáli také silueta Bezdězu. Všichni víme, že pod Bezdězem je Máchovo jezero, i když odsud jaksi vidět nebylo. Na jeho břehu se nachází Doksy, a tam máme koho? No přece Alenu V., která nás na i60 informuje o dění v Máchově kraji. Alenko, mávám a zdravím!
Mohla bych pokračovat dál ve výčtu jmen přátel i odjinud. Ale lepší bude, přijet se sem někdy podívat a porozhlédnout se, až se Vám to bude hodit. Štěpánka tu na Vás čeká. Jistě už jste si všimli, že já jsem se letos „zbláznila“ do rozhleden. Nemohla jsem tedy vynechat ani další, která je jen několik kilometrů odsud, v Příchovicích (= Liptákov podle J.Cimrmana),
a jmenuje se rozhledna Járy Cimrmana.
U paty rozhledny, v přízemní budově je i jeho menší muzeum, kde se dovíte více o Liptákovu, o Járovi Cimrmanovi a pobaví Vás vtipný humor i rozličné vynálezy. Tak vzhůru, nahoru! Čeká nás jen 105 schodů, tak pěkně vesele, po íčkařsku! V obci Příchovice je možné se také ubytovat. Nabízí se zde pronájmy pokojů v mnoha různých soukromých objektech. Můžete zde odpočívat v pěkném prostředí s výhledem na okolní hory, nebo odsud vyjíždět za přírodními i jinými krásami, kterých je zde mnohem více, než jsem jen popsala. Chcete-li si prohlédnout další fotografie z těchto míst, najdete je zde, celkem ve třech galeriích (Z Podkrkonoší do hor, Rozhledna Štěpánka, Krajem Járy Cimrmana).
Zatím spřádejte plány na cesty, krásně je tam ve všech ročních obdobích.