S Eliškou jsme se poznaly v mládí na jazykovém kurzu. Padly jsme si do oka a začaly si rozumět. Chodily jsme spolu nejen do kurzu, ale také na vycházky, výlety, "Čaje o páté" či jiné zábavy. Léta utíkala a každá z nás se vdala. Zatímco můj manžel se přistěhoval z Čech za mnou, Eliška se odstěhovala do Čech za svým manželem. Ale naše kamarádství -teď už ve čtyřech, pokračovalo dál. I když vzdálenost mezi námi byla víc než 300 km, při každé možné příležitosti jsme se navštěvovali. Když to nešlo, tak jsme si volali či psali emaily.
Minulý týden jsem byla velmi zaneprázdněná a mobil zrovna nebyla ta věc, kterou jsem nutně potřebovala. Najednou jsem zjistila, že mám dva prošlé hovory. Volala Eliška. No, nevadí, zavolám v sobotu či neděli, budu mít více klidu a taky času na pokec. Co čert nechtěl, na volání jsem jednoduše zapomněla. Předevčírem jsem seděla s mobilem v ruce, že tedy svou chybu napravím a zavolám. Dřív, než jsem vymačkala správné číslo, mobil se rozzvučel. Koukám a směji se. Eliška! Asi telepatie!
Beru mobil do ruky a skoro křičím „Ahoj, Eli!“ Chtěla jsem se omluvit, ale už jsem neřekla ani slovo. Na druhé straně mi uplakaný mužský hlas řekl, že Elišku už nikdy neuslyším. Ztvrdla jsem, lapala po dechu, nechápala. Eliška před chvílí zemřela. A já si určitě budu do smrti vyčítat, že jsem nezavolala dřív. Pozdě. Tuto chybu už nelze vrátit.
Takže - přátelé- ona ta pořekadla opravdu mají něco do sebe. Neodkládejte zbytečně nic „na potom“. Co můžeš udělat dnes…. Abyste také třeba náhodou někdy hrozně nelitovali.