Elena Valeriánová zpovídá 
fotografa Roberta Vana

Elena Valeriánová zpovídá
fotografa Roberta Vana

24. 9. 2015

Robert Vano je především módní a reklamní fotograf, fotografuje černobílé portréty a akty, je známý jako fotograf kluků. Nejraději fotografuje při denním světle. Jeho fotografie mají osobitý rukopis, krásně vykreslené stíny, prosvícená světlá místa. Krom jiného ho proslavily právě mužské akty. Při své tvorbě používá tzv. platinotypii. Fotografický proces je založen na citlivosti platinových solí na osvětlení. Měla jsem to štěstí, že jsem se s Robertem Vano, charismatickým mistrem vypravěčem, seznámila osobně. 

Co poutá světoznámého fotografa k Jeseníku – k malému téměř provinčnímu městu?

Já jsem tady byl vloni na zahájení mé výstavy, to bylo podruhé, před tou výstavou mě pozvali do vašich lázní, kde byl uspořádán Večer s Robertem Vanem. Já jsem vlastně moc po Čechách a po Slovensku necestoval. Jako hodně mladý jsem emigroval. Možná tak se školou jsme byli na školním výletě v Lednici a podobně. Tady u vás jsem pak strávil tři dny, Jeseníky byly nádherné. Já jsem si tady nafotil hodně věcí, které ve městě nenajdu. Mám takový pocit, že když někam přijdu, tak buď to tam mám hned rád a nebo to rád nemám. Tam člověk už nemusí, ale tady je krásná příroda, příjemní lidé a vizuálně je to tady hodně hezký. Proto jsem rád přijal pozvání na tento workshop.

Jeseníky jsou vhodným místem na poznávání. Máte čas třeba na nějaký výlet?

No to ani ne. Lidi, kteří jsou celý den zavřeni v práci třeba u počítače, tak ti tráví volný čas výlety. Já zase jsem rád doma, protože moje práce mě zavede na různá místa – k moři, na poušť, do lesa. Takže jsem pracovně mohl být na všech těchto zajímavých místech, v Africe na Srí Lance. Ale když člověk takovou práci dělá čtyřicet let, tak se snažím relaxovat doma – vypnout telefon a být jen v klidu a pohodě. Nevím, jestli je to věkem, ale dnes jsem již nervozní, když mám jít na letiště a zařídit si letenku. Pokud jsem doma, tak vím, že si mohu dopřát pořádnou koupel, kdežto v hotelích, kde jsem pracovně, si dám tak akorát sprchu. Nechodím rád ani do restaurací, protože tam také většinou pracuji – uzavíráme smlouvy, dávám rozhovory (směje se – rozhovor vedeme v Penzionu U Petra).

Když někam jedete a něco zajímavého uvidíte, fotografujete?

Sám vlastně nikam nechodím, že bych se rozhodl a jel třeba do Beskyd. Jedu tam vždy pracovně, třeba fotit kalendář. Při své práci se dostanu na různá místa, třeba do Strážnice, ale sám od sebe bych tam asi nejel. Mám takovou zásadu, když člověku někdo volá kvůli práci, říct vždy ano, protože přijde čas, kdy nikdo volat nebude. Možná jednou, až nebudu pracovat, budu na to pohlížet jinak, neboť sedět jenom doma, to bych se asi zbláznil. Teď jsem pořád ještě na cestách – práce v Praze, teď tři dny Jeseník, pak Šumava. Zatím se nestává, že bych byl týden nebo měsíc doma.

Lákalo vás někdy třeba fotit krajinu, street foto?

Ne, to já nefotím. Já fotím ty své věci, fotím kluky, módní fotografie. Krajinky fotím, ale to jen pro sebe, tak jako třeba tady u vás. A fotím zátiší, protože to se nehýbe, nemluví, nemusí se tupírovat, líčit, malovat větší pusy. Je to klid. Většinou fotím lidi. Street foto mě nikdy moc nezajímalo, já jsem začinal v módě a chtěl jsem dělat hezké věci. Ne fotit ošklivé věci - bezdomovce, feťáky a násilí v ulicích, válku. Nefotím reportáže, dělám aranžované hezké věci. Říká se, že ti lidé, co fotí reportáže plné násilí, fotí umírající děti, matky, které rodí na nádraží, pak nemohou ani umřít a na konci života fotí květinky, motýly. O doktorech se říká, že si na utrpení a bolest druhých zvyknou. Ptal jsem se známého chirurga a ten řekl, že si nikdy nezvyknou, po smrti přetrvává pocit viny.

Co Vás na práci fotografa vzrušuje – samotné fotografování, konečný výsledek a nebo sláva a peníze?

Já jsem to nikdy nedělal vyloženě pro peníze. Ptal jsem se jednou známého, který fotí jenom produkty, jestli nechce fotit lidi. Řekl, že ne, lidi moc nemusí, produkty fotí třeba v noci, kdy je klid, rodina jde spát, nafotí kamión jídel třeba pro Tesco, dostane sto tisíc a má hotovo. Člověk se může touto prací dobře uživit, pokud nemá přehnané nároky. Já nemám manželku, děti, barák, Porsche, chatu, psa, azalku a kdybych ještě vypnul televizi, tak bych potřeboval peněz ještě míň. Takže mě víc zajímá to focení, ten tvůrčí proces vzniku.

Co je pro fotografa důležitější - umět vidět a nebo super technika?

Nedávno jsem viděl dokument o Picassovi a tam říkali, že jedno procento z nás se rodíme s tím, že vidíme a ostatní se to musí naučit. Tak jako říkají, že v minulém století byly jen dvě zpěvačky – jednou z nich byla třeba Maria Callas, ale ty když v kočárku zařvaly praskaly žárovky, ti ostatní, Pavarotti, Carreras a další se to museli naučit, taky jim praskaly žárovky, ale bylo jim sedmdesát a ne čtyři. Důležitější je umět vidět.

Všeobecně je zažito, že fotografie musí být ostrá. Vaše fotografie jsou krásné, i když nejsou ostré. V čem je to kouzlo?

Možná jsem měl dobré učitele, i když to byla vlastně náhoda, já jsem nikdy do Ameriky nechtěl. Tak ještě do Itálie, abych se mohl třeba stopem vrátit. Ale z Ameriky? Já neumím plavat! Tenkrát tam byli fotografové z celého světa. Nikdy nikdo neřekl, že fotka musí být ostrá. Když se fotilo na film, člověk si musel každé zmáčknutí spouště rozmyslet, dnes na digitálu se jen cvaká a cvaká, hlavně když je to ostré. Pak to vypadá, že všechno umřelo. Když fotím fotbalistu, který kope do míče, nemůže mít obě nohy ostré, ta, která kope, musí být mázlá, v pohybu. Cyklistům se musí točit kola. Voda neteče, je zamrzlá, ale je ostrá.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

To bylo různé, když jsem ministroval, tak jsem chtěl být knězem, protože ten byl šéfem těch ministrantů, vždy jsem chtěl být nějaký lídr. Pak jsem chtěl být zmrzlinářem a potom fotografem, dostal jsem od táty bakelitový fotoaparát Pionýr, ale na školu brali jen holky. Tak jako holky nemohly být tehdy pilotem, kluk zase třeba kadeřníkem, jen holičem. Já jsem šel na gymnázium a vlastně jsem nevěděl, co chci. Byl jsem v divadelním kroužku a chtěl jsem jít studovat herectví, ale na DAMU jsem nemohl, měl jsem prý maďarský přízvuk. Národnost maďarská a příslušnost československá. Nevzali mě na vysokou školu a odvedli mě na vojnu. A já vojnu nemusím ani dnes, je to hrůza učit mladé lidi zabíjet jiné mladé lidi. A pak to tak nějak přišlo, ne náhoda, ale něco vyššího mě zavedlo k tomu, co jsem chtěl dělat vždy. V Americe jsem začal nejdříve v kadeřnictví, které spolupracovalo s fotografy, a tak jsem se k té vysněné práci přece jen dostal.

Které místo na světě máte nejraději, kam se rád vracíte?

Já se nevracím, mám strach asi z toho, že už tam nenajdu obraz, co mám ve vzpomínkách. Ze Slovenska jsem odešel v šedesátém sedmém, vrátil jsem se po třiceti letech. Byl jsem tam asi dvakrát za maminkou. Při natáčení Třinácté komnaty mě přemluvili, abych se na Slovensko vrátil. Nechtěl jsem, ale jel jsem tam. Ne, že tam nebyl ten náš dům, ona tam nebyla celá ulice. Mám třeba ve vzpomínkách babiččin domek, bez elektřiny, bíle natřený s modrými okénky, který už taky není. A kdybych se tam vrátil, tak mi ta současnost vymaže tyto vzpomínky.

Robert Vano – světoznámý fotograf, ale jaký je Robert Vano jako člověk? Jaké máte rád knihy, co rád jíte?

Já hodně čtu, četl jsem už jako děcko. Babička se na mě vždy zlobila, že nejsem normální kluk, pořád ležím a čtu. Musel jsem číst to povinné, ale já chtěl číst to nepovinné, myslel jsem, že to bude o sexu, ale nevěděl jsem, že i ti nepovinní autoři byli vybíráni systémem. Zajímají mě věci, kde to bylo hezké, mám rád Agáthu Christie a nečtu Stephena Kinga. Dneska čtu životopisy, to, co je pravda. O lidech, kteří to měli nahoru a dolů, občas brečeli a občas se smáli. Protože já to mám také tak, nahoru a dolů…

A co rád jíte? Vaříte si?

Pořád si vařím a mohu jíst všechno, jen ne ústřice, ty nemohu. Na internetu najdu recepty, jaké třeba vařila moje babička a to mám rád, nepotřebuji hranolky a americké brambory, ale raději nudle s mákem. Ale ty si musím uvařit, ty v restauraci nedostanu. Miluji štrůdl tvarohový, makový s višněma, ale v Čechách se dělají jen jablečné. Pamatuji si, že babička třeba pekla kachnu patnáct hodin, celou noc. To v restauraci neudělají, tu si musím upéct doma.

Máte nějaký nesplněný sen?

No, já mám sen, že bych chtěl skončit v Pompidou, tak jako pan Tichý. Znáte pana Tichého? On byl odněkud z Moravy, z Kyjova. Žil jako bezdomovec a fotil slečny na koupališti, bylo to hodně erotický. Kašlal na konvence a žil podle sebe. Česko o něho nemělo zájem a vše zabrali Francouzi a skončil právě v Pompidou. Jako jediný náš fotograf.

fotografování osobnosti rozhovor
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.