Vtipnější vyhrává:
Že by boží mlýny?

Vtipnější vyhrává:
Že by boží mlýny?

18. 9. 2015

Šaty dělají člověka, to je známá věc. A hezké šaty i z ošklivého káčátka často udělají líbeznou labuť. Přestože jsme neměli doma zrovna peníze na rozhazování, tak si pamatuji, že už jako holka jsem se starší sestrou chodila šít ke švadleně. Byla jsem asi v osmé nebo deváté třídě a vždy se našly penízky i na nějakou tu hadýrku na novou halenku, sukničku, kalhoty. Měla jsem v oblékání docela jasno a pokaždé jsem si uměla vymyslet něco neotřelého. (Kéž by mi to zůstalo!)

K mé smůle jsem měla také celkem slaboduchého bratrance Jirku. Co ten se mě nazlobil, natrápil. Musela jsem ho doučovat, dělit se s ním o sladkosti, protože on svůj díl dokázal, promiňte mi ten výraz, sežrat neuvěřitelnou rychlostí, ale příslovečnou kapkou byla následující akce.

Jirka byl u nás pečený vařený, jeho máma moc nevařila, a tak ho pravidelně posílala k nám na jídlo. Jednou taky tak přišel k obědu, ale měl smůlu, byla jsem doma jenom já a tentokrát jsem se nehodlala o svůj oběd s ním dělit. Neměl mi to kdo nařídit. A pak se to stalo. Sedím na oné místnosti, kde jsem se před ním zavřela s knížkou, v domnění, že budu mít klid. Když se mě najednou ptá, kde máme nůžky. Já netušíc nic zlého, mu to prozradím. A znovu se ptá, jestli může ten hadr rozstříhat, moje odpověď je kladná. Když konečně dočtu kapitolu a vylezu, můj bratránek sedí před záchodkem na zemi a stříhá mou zbrusu novou halenku. Strnula jsem a zařvala, co to dělá. Vystřelil z našeho domu jak raketa středního doletu. Ovšem halenka byla zničená.

Vyprávěla jsem to ve škole spolužačkám a vymýšlely jsme krutou pomstu, ale tato lapálie byla brzy odsunuta na okraj našeho zájmu z jiného důvodu. Spolužačka Mirka, jinak nejkrásnější holka naší třídy, přišla do školy v módních kalhotách. Byly černé a nohavice dole zúžené. Stály celých padesát pět korun československých. Na druhý den přišly další dvě spolužačky ve stejných kalhotách. Myslím, že prodavačka v místním textilu měla z nás opravdu radost. Já jen vzdychala a pár dní chodila jako tělo bez duše. Neměla jsem odvahu si o peníze říct, až to ze mě vytáhla sestra. A ráno jsem pak těch padesátpět korun měla na stole. Byla jsem štěstím bez sebe. Vůbec jsem neřešila, že už to budou čtvrté stejné kalhoty ve třídě. No co, vždyť každá jsme měly jiný zadek.

Šatny ve škole jsme měli ve sklepě, byly to takové kóje ohraničené obyčejným plotovým pletivem. To byl ráj pro naše puberťácké spolužáky. Kluci nás tam pravidelně zavírali a nejen to, no, jen si vzpomeňte na školní neplechy. V osudný den měli spadeno na krasavici Mirku. Jak se tak s nimi pošťuchovala, najednou do ní někdo strčil a ozval se v té všeobecné vřavě dobře slyšitelný naříkavý zvuk trhané látky. Z pletiva totiž zákeřně čouhal uvolněný drát. A v tom už zaburácel hlas ředitele školy. Pane jo, ten uměl řvát. „Co se to tady děje?“ Odpověď přišla zcela nečekaně od premiantky třídy, která svíjejíc se smíchy řekla památnou větu. „Soudruhu řediteli, Mirka má natrženou prdel.“ To už jsme se řehtali všichni. Nevím, proč to řediteli a Mirce nepřipadalo směšné, ale jisté bylo, že se nesmál ani ředitel, natož spolužačka Mirka, které opravdu z nových obdivovaných kalhot prosvítala hýždě.

To, jak Mirce bylo, jsem si za pár let vyzkoušela na vlastní kůži. Že by boží mlýny…? Byla jsem druhým rokem na učilišti, byl předvánoční čas a škola pořádala vánoční večírek. Tehdy se nosil brokát. Vyškemrala jsem půjčení šatů na sestře. Večírek byl v plném proudu, tancovalo se jak o život. No, dá se říct, že jsme s kamarádkami pěkně vyváděly a mně při jednom takovém tanečním kousku ty šaty ve švu praskly zrovna tam, kde mám sedací místo. A bylo po legraci. Nikdo si toho naštěstí nevšimnul, a tak jsme s kamarádkou popadly kabáty a hajdy domů.

Ale mému trápení nebyl ještě konec. V Jeseníku byla v té době ještě vojenská posádka. A mně se tam mezi těmi uniformami líbil jeden desátník. Co čert nechtěl, samozřejmě jsem ho ten večer potkala a hned mě zval do kina, ale rande z toho nebylo. Přece nepůjdu na rande v roztržených šatech...

 

Vtipnější vyhrává - literární soutěž magazínu i60.cz. Úkolem soutěžících je napsat příspěvek (příběh, povídku, glosu), jehož téma vychází ze zveřejněných fotografií. Pravidla soutěže a fotografie najdete zde.

 


Můj příběh Vtipnější vyhrává
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA