Byly letní prázdniny a Zdeněk část z nich trávil s babičkou na návštěvě ve Vídni. Byl začínající student, jeho babička již důchodkyně. V Rakousku byli na pozvání u rodiny a povolení dostali pouze na čtyři dny. Babiččin bratr však mínil, že by neměl být problém, zajedou-li na československý konzulát a požádají o prodloužení pobytu. Tak se také stalo.
Úředník tehdejšího československého konzulátu v Rakousku jednal velmi slušně, sám nadhodil, že když Zdeněk je student a jeho babička důchodkyně, že jim doma nic neuteče a pobyt bez problémů o několik dnů prodloužil. Sám se ještě zeptal, bude-li jim těch pár dnů stačit. Pochopitelně souhlasili. Učinil samozřejmě nezbytný zápis do cestovních pasů a ještě podotkl, že určitě nemají mnoho šilinků, aby jimi zbytečně plýtvali na poplatek za prodloužení pobytu. Dodatečně tam ještě připsal, že poplatek za prodloužení pobytu nebyl vybrán a sdělil jim, že jej mají uhradit na hranicích při návratu v československých korunách.
Zdeněk s babičkou si tedy ještě těch pár dní navíc v pohodě ve Vídni užili, i na výlet do Wienerwaldu zajeli. Stihli také navštívit další příbuzné, ale přišel ten den, kdy se museli vrátit zpět domů. Vybrali si pochopitelně nejvýhodnější vlakové spojení, tak aby to bylo z Vídně co nejpozději, protože k povolenému počtu dnů se připočítávaly ještě dva na cestu. Byly to pro ně prakticky další dny pobytu navíc, protože z Vídně domů to neměli daleko. Volba padla na poslední večerní rychlík, smůla ale byla v tom, že měl příjezd do stanice Břeclav těsně před půlnocí a oni si neuvědomili, že i při menším zpoždění by státní hranici prakticky překročili až následující den.
Bylo to však v roce 1969. Probíhala celní a pasová kontrola a pasový úředník si všiml, že mají v Rakousku prodlužovaný pobyt. Zaměřil se tedy více na jejich cestovní pasy, bedlivě zkoumal datumy a došel k závěru, že vlastně překročili o jeden den prodloužený pobyt. Že se jednalo opravdu jen o pár minut, a právě kvůli tomu, že vlak měl zpoždění, to bylo pro něj v daném okamžiku nepodstatné. Trval na tom, že o jeden den překročili prodloužený pobyt. Bylo pro něj naprosto nepochopitelné, jak si to vlastně mohli dovolit, překročit ještě prodloužený pobyt a začal z toho dělat řádnou aféru. Jo, už byl rok 1969.
Jejich pravděpodobnou záchranou před dalšími problémy snad z toho plynoucími bylo to, že z tmavého koutu vagónu se ozvalo: "Buďte rád, že se vůbec vracejí a nechte je na pokoji". Onen úředník se tím směrem jen zlostně ohlédl, cestovní pasy úředně orazítkoval a při své horlivosti si ani nevšiml poznámky, že poplatek za prodloužení pobytu nebyl vybrán. Zdeněk s babičkou se k tomu nehlásili, nebo si to v té pro ně nepříjemné situaci ani neuvědomili. Dodnes tedy Zdeněk i jeho již nežijící babička dluží socialistickému Československu finanční částku v Kčs za prodloužení pobytu v Rakousku.