Po návratu ze šťavnaté zeleně Jizerských hor jsem se vydal na své letní sídlo ve Středočeském kraji. Tahle končina mě uvítala sluncem sežehlou travou, po letošním tropickém létu. Žluť byla stejná jako písek na Sahaře, kde jsem kdysi pracoval. Živěji tu bylo přeci o něco více, v sežehnuté trávě pobíhaly ještěrky a žíznivé myši.
Už první noc byla drastická. Musel jsem zavěsit pod lustr mucholapku, hned na ni nalétávaly můry a sršně. Větral jsem žár noci otevřeným oknem. Po nalepení hmyzu lepidlo nade mnou visící na mě skapávalo. Po koberci na betonové podlaze pod starým křeslem pobíhaly myši. Musel jsem před nimi zdvihat nožky, jedno pero pod sedadlem křesla mi puklo a pěkně mě seklo do lokte. Bolelo to víc než vosí bodnutí!
Noční teplotu jsem měl v salonu mého sídla o dva stupně vyšší než v mém bývalém africkém bytě. Teplota vzduchu 40 stupňů pálí v nosní sliznici, jako tomu bylo u mě, v Africe.
Odhodlal jsem se ulehnout. Na talířek na stole jsem si připravil pro mne léčivé tabletky, na talířek na podlaze nasypal pro myši jedovaté granule. Doufal jsem, že dožiji rána. Ráno bylo překvapující. Mé léčivé tabletky sežraly myši, jejich jedovaté granule také. Pak se mi zdvořile vymočily na koberec a děrami v betonové podlaze odešly zhynout do venkovních nor.
Po tropickém žáru noci jsem se musel přiměřeně přestrojit. Vybral jsem si model - naháč. V tomto oděvu jsem přečkával i další vedra. Denní teploty tu dosahovaly 40 stupňů. Stejně nikdo na návštěvu ke mně nepřichází.
Noc přerušovalo dunění padání nezralých jablek z nadměrného sucha. Byl to rámus jako u válčícího Stalingradu.
Další den, po klasickém oblečení, jsem vyjel pro potravu do zdejší Viet-Cong prodejny. Měli všechno, ba i více, než měla dřívější totalitní prodejna. Vietnamská prodavačka umí žít demokraticky - naplno, své mládě má vedle pokladny, s manželem stále hovoří přes počítač, je-li unavená, zdřímne si za pokladnou. Tak pořád vydělává peníze, pečuje o rodinu, a to ani nemusí vstát ze židle.
V chodbě jejich prodejny posedávají zdejší tlustí nezaměstnaní otcové s batolaty. Popíjí lahvové pivo a napájí jím i své kojence.
V městysu dosáhli také amerikánského pokroku. Výkup prázdných lahví byl mechanizován. Automat třeba píše o lahvích poučné informace: Tebe neznám, strč mě tam obráceně! Za strojem stojí starý, vetchý český a chudý penzista. Je tam jen pro staročeskou ruční práci. Křičí zoufale: Nestrkej mi to tam tak rychle!
Horní část Hnojákova také „katapultovala“, pokročila. Čerství moravští kolonisté sem přinesli nudismus. Chodí po zahradách a cestách nahatí. Starousedlíci je ale nechápou.
Všechny selky už umí řídit automobil. Dopravní značky jim nevadí. Je to o život vyjet na zdejší silnice. Autoškoly jsou i tady podplacené.
V posledních dvou stoletích tu, v tomto Bohem zapomenutém kraji, došlo k obrovskému pokroku. Adolf Hitler sem povolil elektrickou přípojku. Tak petrolejové svícení nahradila osmiwattová žárovka. Rozhlasový signál z přijímačů Philips se ozýval z domů méně chudých rolníků.
Za vlády „komančů“ se také nelenilo. Položili do pole telefonní kabel, a tak tu ve vsi vznikla veřejná telefonní stanice. Fungovala spolehlivě třeba i půl roku, do doby, než ji traktorista přeoral.
Prudký pokrok způsobila demokracie. To sem zavítal bezdrátový telefon, barevný televizor a internet. Je i tady tak dostupný celý svět!
Přínosem pro obyvatelstvo jsou vznětové a zážehové motory osobních aut. Tak se teď místní dostanou dále než za blízký kopec. Ještě v nedávné době se místní mladíci nedostali k nevěstám, v okolních vískách. Museli je tak vdávat mezi sebou, z jedné vsi. Dál nedošli. Genofond se nemísil, museli se brát jen bratranci se sestřenicemi. Teď už lze zlepšovat genofond díky četným motorovým vozidlům.
Obyvatelstvo se tu množí jenom ve třech plodných klanech, ty se jmenují jenom třemi jmény.
Už za málo generací se chudobná minulost určitě napraví. Obyvatelstvo začne být poučitelné a v pokroku chápavé, snad předežene i to ze západní venkovské Evropy a Ameriky. Zatím se světu snaží přizpůsobit amerikánskými čepičkami, s kšiltem.
Zajímavý a dlouhý hovor se tam vede o přeletu dravého ptáka nad vsí. Vesničané se bojí o slepice a ušlechtilé psy.
Nad vsí nepřelétají ptáci, vysoko jenom letadla. Tam cestují ti bohatší, ale dosud tu žádné nepřistálo. Co by tu hledali za štěstí, za dovolenou?
K takovému úžasnému pokroku tu došlo 70 let po skončení poslední války! Už je tu snad vše lepší, než v té vysněné Americe.
Žně tu proběhly s ještě s totalitními kombajny. Ty ještě nemají lapače jisker. Tak pole začala hořet. Hned přijeli hasiči s dostatkem vody a úspěšně vše uhasili. Vlastně se vše vydařilo. Zrní je v sýpkách a strniště ani Hnojákov neshořel.
Exprodavačka, teď už v penzi, si teď si pořídila soukromý prodej nepasterovaného mléka, od soukromých krav. Prodává levně a mléko pro Pražany jde přímo na dračku, to předražené se moc neprodává, i když ty krávy žerou trávu zadarmo. Také za dobrou cenu prodává slepičí vejce.
I já si tu v polích vychutnával vymoženosti civilizace, včetně pitné vody z vlastní elektrifikované studny. V českých televizích je opravdu celý svět. Třeba, jak přežít na Aljašce, bělochy poučuje černoch, jak se ubránit krokodýlovi, jak třeba uskočit kosatce.
Tklivý byl příběh o výpravě v tropech, kde krokodýl příčně sežral blondýnu, v bílých šatech. Bylo to drastické, kdyby ji snědl podélně, bylo by to pro diváky snesitelnější. Hrála k tomu drsná hudba. Hrůzou se mi zpotily dlaně.
Když kosatka sežere „tlustonegra“ také je to poutavé, lítost to ale nevzbudí. Hrála k tomu zase drsná hudba.
Stejně poučné a přínosné jsou tropické cestopisy o lidožroutech na Borneu. Ti tvrdí, že už posledních 20 let lidské maso nejedli. Věřme jim…
Poučný byl černobílý film o světovém vědci Pavlovovi a jeho žácích. V 30. letech mu v SSSR Stalin povolil pokusy a dal pěkné peníze, na křížení lidí s opicemi. Africké ženy - dobrovolnice se ale nechtěly pářit s africkými opičáky. Opice dovezené pak na jih SSSR, a tam chované nastydly, a ke vzniku opočlověka nedošlo. Tenhle film jsem zde viděl prvně. Později se podobné pokusy konaly v Německu. Odkud tyhle nápady asi pocházely?
Pořad Nejšílenější úchylky byl také poučný seriál. Čekal jsem od jednoho dílu jen na ty sexuální. Zklamal mě. Hlavní hrdinkou byla černoška, ta doma požírala ze zdi sádrokartonové zdivo.
I já si v tamních polích, díky televizi doplňoval neznalosti ze základní školy.
Černá kosatka třeba sežrala jediným hltem tlustonegra. Přál jsem jí ho.
TV reklamy dávali ve správném pořadí. První propagovala nové a neobyčejně lahodné suchary. Druhá vybízela ke konzumaci „božské limonády“. Třetí byla opravdu přínosná, po těch nabízených poživatinách. Nabízela preparát proti průjmu!
Poučný byl i černobílý film a pádu Tunguzského meteoritu (z 1908). Byl z 30. let minulého století. K půlnoci se některé pořady začaly černat a žlutit. To nám z USA pouštěli pro ně přijatelné filmy. Musí se ihned televizor vypnout, zhlédnutí takových „děl“ není pro evropského diváka žádný přínos.
Kosatce jsem pozření tlustonegra přál, ať si pochutná, lidstva neubude. S takovými televizními filmy se tu dalo přežít i v samotě a v polích. Po půlnoci vysílají pořady s kartářkami. Také se musí TV vypnout.
„Kopačky“ – jsou filmy o žlutých obyvatelích světa, pro nás nepřínosné příběhy o duchaplném kopání do lidských těl.
TV filmy jsou teď i naučné. Dříve jsme je nevídali. Dají se jimi doplnit neznalosti ze základní školy. Jsou i k doplnění neznalostí pro Středoevropany. Třeba, jak se ubránit krokodýlovi, lidožroutům, hadům, hladovění.
TV dávala i příběhy ze starověku. TV po půlnoci byly některé pořady jen s černochy a opicemi, musely se přeladit.
TV dává praktické informace, třeba jak se ubránit piraňám. Předvedl to „chytrý“ černoch. Z lodi vytáhl benzinový motor a z ryb udělal sekanou. Bylo jich ale moc a stejně ho nakonec sežraly.
TV V pořadu Nejšílenější úchylky ukazovaly černošky – labužnice. Jedna pojídala sádrokarton ze zdiva bytu. Druhá popel z urny bývalého manžela. Tolik jsem se poučil, mě by to nikdy nenapadlo!
Návrat do Prahy byl zase v barvě krve. Vezl jsem v tašce zmrazené a vypeckované višně. Při cestě rozmrzly a kapaly na podlahy městského autobusu, metra i tramvaje, zanechávaly krvavé louže. Ještě že současné pražské obyvatelstvo je tupé a nepozorné. Jinak by na mě původní Pražané zavolali policii. Červené kapky jsem trousil i v našem činžáku, po schodech, ve výtahu, až před bytové dveře. Duchem bystrá domovnice Pomajzlová už nežije, jinak by mě vystopovala a seřvala.
