Broňa

Broňa

29. 8. 2015

Psal se rok 1950, v nejkrásnějším měsíci roku v květnu se narodila holčička, říkejme jí třeba Broňa. Po těžkém, několik vysilujících hodin trvajícím porodu, se porodní bába při pohledu na dítě pokřižovala. Pak dítě podala matce a ta začala kvílet a naříkat. To bylo přivítání malé Broni na tento boží svět.

Dítě bylo uplakané a věčně hladové. Matka se snažila, seč mohla, ale jak se na malou Broňu podívala, měla vždy plné oči slzí. Otec to měl zdánlivě jednodušší. Když zjistil, že jeho prvorozená dcera má rozštěp rtu, přestal se o ni zajímat. Jako by nebyla. Do roka do rodiny přibylo další dítě. Jiříček, kluk jako buk, rtíky jak od řezbáře. Pyšný otec ho řádně zapil.

Děti rostly, Broňa byla hubeňoučké, zakřiknuté děvčátko. Zato Jiříka bylo všude plno, přestože byl o rok mladší, sestřičku přerostl. Rodiče ho milovali a opatrovali, Broňu – no řekněme – trpěli. Ne, nikdy neměla hlad, ani ji nebili, ale nikdy nepocítila jejich polaskání, pohlazení, nikdy se na ni s úsměvem nepodíval otec ani matka.

Oba sourozenci začali chodit do školy, do stejné třídy, protože Broňa měla jeden rok odklad. Díky své vadě velmi špatně mluvila. Často vydávala pouze jakési zvuky, kterým nebylo rozumět, a pak se vztekala a vztekala. Děti ji odstrkovaly, nechtěly ji meze sebe. Byly kruté, tak, jak jen děti umějí být. Ale postupně si na ni zvykly, a i když se s ní nijak zvlášť nekamarádily, neubližovaly ji.

Jednou, bylo to asi v páté třídě, přiběhla Broňa domů ze školy dříve než bratr, který se rád toulal s kamarády. Chtěla mámě rychle říct, že do vesnice přijel kolotoč, ale nemohla se samým rozrušením vyslovit. Máma se nazlobila a vystrčila ji z maličké kuchyně do předsíně. Holka pitomá.

Broňa se uzavírala čím dál víc do sebe, byla tichá, ponořená do svého světa. Jen občas vybuchla zlostí a nenávistí. Cítila křivdu z chování rodičů i dětí, jen pan učitel, ten byl k ní laskavý. Děti od kolotoče začaly chodit do školy. Do třídy, kam chodila Broňa s Jirkou, začal chodit jeden kolotočářský synek. Všechny holky byly poblázněné, ten kluk od kolotoče byl totiž fakt frajer a světák. Rád se předváděl a vyprávěl dětem, kde už všude byl a co zažil, děti bez dechu poslouchaly jeho vyprávění a on se tak trochu chvástal a vytahoval. Broňa z poslední lavice u okna hltala každé slovo, které se k ní prodralo z klubka dětí. Jednou se na toho kluka zahleděla a on ten její upřený pohled vycítil, pomalu k ní stočil zrak, nevěřícně na ni zíral a pak zařval na celou třídu „Jé zaječí pysk!“ Větší ponížení Broňa do té chvíle snad nezažila a že jich bylo. Nejdříve zůstala sedět jako přikovaná, ale když se děti přidaly, řehtaly se a pokřikovaly na ni tu hnusnou přezdívku, utekla.

Utíkala po cestě vedoucí k lesu, nemohla popadnout dech, spadla, vstala a znovu upadla. Kolena si odřela do krve. Utíkala. Rodiče, zvyklí na její osamocené toulky, ji začali hledat až druhý den ráno. Našli ji schoulenou na starém posedu, špinavou, s rozbitými koleny a v potrhaných zmáčených šatech od noční rosy. A to ji poprvé vzal otec do náruče a nesl ji celou cestu až domů. Stařenka, co u nich bydlela na vejminku, jí pak domlouvala. A Broňa se jí ptala „proč zrovna já“? Na to jí nikdo tehdy nedokázal odpovědět, a tak stařenka jen pokývala hlavou pravíc „toho, jenž Pánbůh miluje, křížkem navštěvuje“.

Roky utíkaly a z děvčátka se stala slečna. Tehdy se ještě operace rozštěpu běžně neprováděla, a tak její obličej byl poznamenaný, ale horší bylo, že poznamenaná byla i její dospívající duše. Neměla ráda lidi, někteří na ni nepokrytě civěli, ale více bolelo, když v rozpacích a s ošklivostí odvraceli pohled. Blížil se konec školní docházky a Broňa se měla rozhodnout, čím se bude v životě živit. Neměla žádnou představu, žádný sen ani ctižádost. Pořád to bylo ještě to malé zakřiknuté a nešťastné děvčátko. Tak za ni rozhodli, že se vyučí fotografkou. Povolání, jenž bylo považováno za lehké a vhodné pro postižené. Bylo jí to jedno? Ne, nebylo, od začátku to povolání nenáviděla. A když dostala po vyučení své první místo, bylo to pro ni jako procházet denně uličkou hanby. Do ateliéru se lidé trousili po celý den. Tehdy to tak bylo, protože doma měl fotoaparát jen málokdo. Cinknutí zvonku nad dveřmi bylo pro Broňu jako šťouchanec do zad. Mnohdy nedokázala ani odpovědět na pozdrav, zajíkala se a koktala. A tak jako dřív někteří na ni nepokrytě civěli a jiní pohled odvraceli.

A tak svůj život prožila za pultem a denně se potkávala s lidmi. Zajíkavě jim říkala, jak se mají tvářit, sklonit hlavu k rameni, narovnat se v zádech. Musela mluvit a nemluvila ráda. Svou práci nenáviděla, ale v té době musel být každý někde zaměstnaný. Proč si nehledala nějaké jiné místo? Protože se bála a věděla, že nedokáže, při nějakém jednání na neznámé půdě s cizími lidmi, vyslovit ani pár jednoduchých slov, natož dát dohromady několik kloudných vět.

Její utrpení v ateliéru skončilo dnem odchodu do důchodu. Od té doby jsem ji už nikdy neviděla, ukryla své trápení v domku na samotě v malé vesničce někde tam u nás...


Můj příběh povídka
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA