Psí život
FOTO: autorka

Psí život

10. 7. 2012

 1. NOVÝ PÁN
„Jeje, co se to zase děje, fííí, mami, ať mi dají pokoj! Už je tu zase to podivné stvoření, co chodí po dvou tlapkách, bere mě z vyhřátého pelíšku, očuchává mě svým podivným čenichem a olizuje předními tlapkami.Chci zpátky k tobě!“

„Ale jdi hochu, to podivné stvoření, je člověk. Bere tě do náruče hladí a líbá. Jsme psi a jsme tu proto, abychom sloužili lidem. Jsi už dost velké štěňátko a potřebuješ svého pána. Tomuhle se líbíš a pravděpodobně si tě brzy odnese do svého domova. Neboj se chlapče, má laskavé oči, teplé ruce a milý úsměv. Bude to dobrý pán.

Lidé se dělí na samečky, tedy pány, samičky, to jsou paničky a mláďata,t o jsou děti. Na ty si musíš dávat velký pozor! Jsou nerozumní a nikdy nevíš, co od nich můžeš očekávat. Ale nikdy na ně nevrč, lidé je milují, stejně jako já tebe a nesnesou, aby jim někdo ubližoval. Raději se před dětmi schovej!“

„Pavle, toto štěně je nejhezčí. Je jako z kávového plyše. To si vezmu. Liba z něho bude mít radost, má psy hrozně ráda. Bude se u nás mít, jak v bavlnce.“

„No nevím Jirko, doma už přece máte Dyna, myslíš, že se Liba bude starat o dva psy? Je to přece jenom zodpovědnost a kdoví, jak Dyn přijme nového člena do smečky, aby se nervaly.“

„Neboj, Dyn je snášenlivé povahy, je to chytrý pejsek a alespoň mu nebude smutno. Liba je v důchodu, má spoustu času a určitě dva pejsky zvládne. Dyn je čistokrevný Kavalír, štěně je čistokrevný Kokr, oba jsou Španělovití, určitě se snesou. Budou z nich dobří kamarádi. Zítra si pro něho přijedeme. Jak ho Liba vezme do náruče, už ho nedá z ruky. Znám ji, uvidíš.Tak ahoj.“

„Tak vidíš, ty můj malý chlupáčku, myslím, že od zítřka budeš mít svého pána a paničku a samozřejmě nový domov. Také jméno ti dají .Pojď se posilnit a pořádně vyspat na tu velkou událost.“ „Ach maminko, tolik se bojím, teplo mého rodného pelíšku mi nic nenahradí. Jistě mi bude smutno, kdo mi před spaním olíže kožíšek a kdo mi poradí, když ty tam se mnou nebudeš?“

S takovými starostmi ve své hlavičce usínalo naše štěňátko naposledy v pelíšku u své maminky. Ale tak už to chodí i v lidském světě, jakmile človíček odroste dětským střevíčkům, musí se začít učit a pracovat.

Druhého dne odpoledne přijel nový pán s novou paní Libou. Popovídali s Pavlem (dosavadním pánem) vypili kafíčko a chystali se na cestu domů se svým novým štěnětem.

„Tak sbohem synku, nezapomeň na dobré mravy, jsi Kokršpaněl plavé barvy po tátovi a jemné povahy po mámě. Buď poslušný, uč se a pamatuj si, že správný pes své pány nikdy nezradí. Bůh tě provázej.“
Paní Liba vzala štěňátko do náruče, pohladila ho po hlavičce, pochválila krásnou srst a přitiskla ho na svou hruď. V tom okamžiku štěňátko ucítilo zvláštní teplo, příjemnou vůni člověčí samičky a hned vědělo, že toto bude jeho paní, kterou nikdy nezradí a kterou už teď, bůh ví proč, miluje a které může naprosto důvěřovat.

2. NOVÝ DOMOV A JMÉNO
Automobil se rozjel a monotóní hučení motoru naše štěňátko uspalo. Probudilo se až v okamžiku, kdy auto zastavilo před bílou budovou,jeho nového domova. Panička vystoupila a jemně ho položila do trávy před domem se slovy: „Vyčůrej se, chlapečku!“

„Ach jéje, první příkaz paničky a já vůbec nechápu, co po mě chce,"pomyslelo si štěně, ale v tom okamžiku pocítilo chlad mokré trávy, který ho donutil udělat svou potřebu, uvolnilo se a udělalo loužičku.
Panička ho okamžitě pochválila, vyzvedla do výšky a radostně zajásala: „Ty jsi chytrý pejsek, podívej Jiři, hned pochopil, co se po něm chce!“ „Aha, tak to si musím pamatovat. První příkaz už znám," blesklo pejskovi hlavou. „Copak bude asi následovat?“

Panička ho položila na zem, rozběhla se ke vchodu do domu a volá: „Pojď ke mně čumáčku!“ A vztáhla ke štěněti ruce. Tento příkaz psík znal z domova, Pavel ho často používal. Proto ze samé radosti, že bude opět pochválen, chtěl poprvé štěknout, ale z jeho hrdélka vyšel neumělý dvojhlasný skřek, něco jako „Hauíí“nebo „Hííůůáá“.Zastyděl se a smutně sklopil hlavičku.

Panička ho ale opět popadla do náruče, pohladila a se smíchem říká: „Zpíváš jako skupina Kelly Femilly.To je nápad! Budeme ti říkat Kelli.“ Položila pejska znovu na zem a volá: „Kelli, pojď ke mně!“

„Ach mami, kdyby jsi věděla, jak je moje paní milá a hodná. A já, jak jsem šikovný. Už mám i jméno, jmenuji se Kelli, to si musím pamatovat. A teď, hurá k paničce, ať jí udělám radost.“ Rozběhl se horempádem k Libě a ze samého štěstí jí olízl ruku.

„Ty můj miláčku, pochválila ho panička, vzala do náruče a odnesla po schodech domů. Jirka ji s úsměvem následoval. „Jestlipak můj nový domov bude stejný jako ten rodný," pomyslel si Kelli. Nevěděl zhola nic o lidském životě, ani o tom, jak lidé bydlí. Znal jenom to, co mu pověděla jeho psí maminka a co viděl v místě svého rodiště. A protože mu bylo teprve deset týdnů, moc toho nebylo. Kelli byl ale odhodlán naučit se všemu, co takový psík potřebuje k životu znát.

Paní přistoupila ke dveřím, zarachotila klíči v zámku, dveře se s klapnutím otevřely a v nich se objevil druhý psík. Byl celý perleťově bílý, s hnědými, celkem pravidelnými skvrnami. Spíš menší postavy, sraženého čumáčku a velkých kulatých očí.

"Tak jsme tady, Dynečku, přivezli jsme ti kamaráda. Jmenuje se Kelli a bude tu s námi bydlet. Buď na něho hodný! Je ještě malý. Už ti skončí to tvoje vyvalování v naší posteli, Máte pelíšek v koupelně, tak se opovaž nechat ho tam samotného!Jsi o rok starší ,tak mu musíš být příkladem.“ Vytáhla z kredence dvě misky a položila je v kuchyni na zem, kde už dvě byly. V jedné voda, v druhé granule. „Seznamte se!“ Řekla panička a nechala oba psíky o samotě.
 
 3. SEZNÁMENÍ S NOVÝM KAMARÁDEM
„Haf,ňaf,ahoj štěně, můžeš mi říkat Dyne, e nám souzeno spolu sdílet jedno lože, ednu paničku a pána, bude proto lepší, když spolu budeme vycházet po dobrém.Tohle všechno je naše společná psí bouda. Pojď za mnou všechno ti ukážu.“ Kelli nevycházel z údivu. Vyvaloval na Dyna svoje kukadla a překvapením ani neknikl. „Proboha tolik pokojů,k čemu je to dobré“. Pomyslel si a udělal loužičku. Moc si přál, aby ho panička znovu pochválila a pochovala. „Hááůů,co to vyvádíš? Hlupáku!Tohle se dělá?“ Zavyl Dyn. „ Loužičky a hovínka se dělají jenom venku. To tě paní moc nepochválí.Když to na tebe přijde, stoupneš si ke dveřím a kňučíš tak dlouho, dokud s tebou nepůjdou ven. Můžeš i škrábat na dveře, nebo jít za paničkou a štěknout. Tomu ona rozumí.“

„Hm, doma u maminky se to také nesmělo dělat v pelíšku. Zapomněl jsem, snad se tolik nestalo.Budu si to pamatovat a už se to nebude opakovat.“ Zakňučel nešťastně Kelli, schoval se pod židli a začal žalostně výt. Ztropený rámus přivolal paničku, ta hned věděla odkud vítr fouká. Sáhla pod židli, Kellíška vytáhla ven, jemně ho chytla za kůži na zátylku, mírně zatřepala se slovy „Tohle se doma nedělá, za chvíli by to tady vypadalo jako u čuňátek.“ Vzala štěně pod paži a zanesla ho ven. Kelli si okamžitě vzpomněl, jak ho a jeho sourozence kárala maminka, když lumpačili. Také je vykrákala za kůži na zátylku. Honem ze sebe vytlačil ještě pár kapek a malý bobek, aby dal paničce najevo, že rozumí. Opět sklidil pochvalu. Dyneček samozřejmě také a šlo se na malou procházku.

„Počkej Dyne, ne tak rychle! Kellíšek nám nestačí, ještě se mu pletou nožky. Na procházce je poprvé. Potřebuje trochu času,a by si zvykl.“ Dyn zvolnil krok a skupinka dvou psíků a paničky pomalu došla na fotbalové hřiště, kde mladí fotbalisté proháněli míč. "Jeminkote,vidíš Dyne? Co to ti lidé provádějí? Chtějí si se mnou hrát! To je míč, ten já znám, i když trochu menší.“

A než se panička a Dyn vzpamatovali, rozběhl se Kelli na vratkých nožkách rovnou k míči, který ho svou setrvačností převrátil na záda. „To jsi přehnal surovče, haf,haf,haf!“ Rozštěkal se Dyn směrem ke klukovi v dresu .„To jsem nechtěl,“ omlouval se kluk, „já to štěně neviděl.“ Zvedl Kelliho,postavil ho na všechny čtyři.Ten se oklepal a upaloval za Libou.

„Nestalo se ti nic, miláčku?“ Prohlížela ho starostlivě panička „Ne, ne, vůbec nic, jsem v pořádku.To bylo, co?“ Příště ten míč přeperu.“ Štěkl Kelli a radostně jí olízl nos. Položila ho na zem, pohladila Dynečka a vydali se k domovu. Tam už čekal páníček s otevřenou náručí, a zatím co panička chystala v kuchyni pro své miláčky papání, Jirka se s psíky trochu poškádlil a pomazlil. Pak nastalo mytí tlapiček, krmení a hajdy do hajan.

Pejsci do pelíšku v koupelně, páni do pelíšku v ložnici. Dyneček si dobře pamatoval příkaz paničky, že nesmí Kellíška opustit. A protože doposud spával s pány v posteli a nemínil na tom nic měnit, popadl štěně za zátylek do zubů a přinesl ho tam sebou. Panička rozsvítila a při pohledu na Dyna se štěnětem v zubech,se rozesmála.

„Tak jsme koupili druhého psa, aby Dyn nespal s námi v ložnici, ale s ním v koupelně. A on, chytrák jeden, do puntíku splnil mé přání, nenechat ho tam samotného, přitáhne ho sebou za námi a teď budeme v posteli spát čtyři.“

„Dobrou noc,v novém domově, Kelli, " zavrčel Dyn.„Dobrou," zakňouralo štěňátko a v mžiku usnulo, jako když ho do vody hodí.

Druhého dne časně zrána.šťouchá Dyn čumákem do Kelliho: „Vstávej, lenochu, už je den! Máme spoustu práce, musím tě seznámit s domovem, s tvými právy a povinnostmi.“ Kelli se protáhl a bez nadšení kouká na Dyna, jako by ho viděl poprvé v životě. „To je ale ošklivý zvyk, budit druhé ze spaní, copak ty už jsi vyspaný do sytosti?  Sluníčko teprve vykukuje z peřin a ty už jsi fit,“ zavrčel Kelli a velmi nerad se vyhrabal z teplých peřin své paničky.

„Tobě se to řekne, vstávej, ale jak se dostanu dolů z pelíšku, je to příliš vysoko! Bojím, bojím.“ „Nekňourej a zkus to!“ Přikazoval Dyn. „Je to jednoduché, otoč se, předními packami se zachyť peřiny a zadeček se zadními spouštěj dolů! No tak, zkus to, já tě chytám!“ Kelli se řídil radami Dyna a žuchl dolů jako pytlík brambor.

„Aůů, jau, jau, jau, zakňučel a tím vzbudil paničku.Tvářil se provinile a Dyn dělal jako by se ho to netýkalo.„Vy už jste se vyspali čumáčci? Tak moment, já se obléknu a půjdete se vyčůrat.“ Dyn se radostně rozběhl ke dveřím a Kelli ho neohrabaně následoval. „Tahle ranní potřeba probíhá rychle, žádné zdržování, ať se rychle dostaneme k miskám,“ radil Dyn a měl pravdu. Už oběma štěňatům pořádně vyhládlo. Vřítili se do kuchyně a rovnou k miskám s mlíčkem a rohlíkem.Také kousek tvarohového koláče tam byl.Ten má Dyneček moc rád. Při tom spěchu porazili džbán s vodou a Kelli se v ní celý zmáchal.Ale to mu nevadilo, hlavně, že je dlabanec.

„Vida, jak jde o krmení, chová se jak velký pes," pomyslel si Dyn a udělal mu místo u jeho misek.
„Nehltej tak! Však ti to nesním!," napomenul Kelliho, napil se, lehl a čekal. Kelli si dal pořádně do nosu, chutnalo mu a po jídle neměl na nějaké učení ani pomyšlení. Přišoural se k Dynovi s prosbou: „pusť mě k sobě, jen si trošičku odpočinu a pak se budu učit pilně a bez reptání.“ Dyn se usmál po psím způsobu, pustil štěňátko k sobě, to se skulilo do klubíčka Dynovi v klíně a za chvíli oba spali.

Panička si šla po své práci, páneček něco kutil u počítače, Byla neděle a všude klid. To se to oběma psíkům pěkně spinkalo.
 
 4. UČENÍ MUČENÍ
Asi po hodince se obě štěňata vzbudila a začalo učení, mučení. „Tak pojď ty blonďáku, všechno ti tady ukážu,“ řekl Dyn Kellimu. Tlapkou otevřel první dveře a říká „tak tady dělají pánové svoje potřeby, tedy loužičky a tak. Tahle místnost vedle je koupelna. Tady se všichni umýváme. Tohle je ložnice, ale tu už znáš. Tohle jsou postele a to veliké jsou skříně. Tam se dávají šaty. To nosí lidé místo kožíšku. Je to velmi nepraktické, ale lidé nemají srst jako my pejsci, takže venku by jim byla zima. Tahle největší místnost je obývák. Tady se budeme dívat támhle na tu bedýnku, ve které jsou pohyblivé obrázky a je to velmi zábavné. Jmenuje se to televize. Také si tu s námi bude páník hrát a panička mazlit, to mám rád. Je to velmi příjemné. Ale když panička drží v rukou takové dva dráty a cinká s nimi o sebe, znamená to, že plete nové oblečení a to ji potom nesmíme rušit. No a ještě je tu jedna místnost, kde se zdržuje většinou pán. Má tam takové zařízení, které miluje skoro jako mě a tebe. Říká se mu počítač a s ním Jirka tráví většinu času. Ven s námi bude chodit paní Liba, krmení nám také chystá ona, ale pán chodí do práce, aby vydělal peníze, za které se to naše papání dá koupit v obchodě."

Kelli Dynovo poučování poslouchal s otevřenou tlamičkou a ze všeho mu šla hlava kolem. „Haůů, haf, zadrž proboha, kdo si to má všechno pamatovat! Tak velikou hlavu nemám, aby se mi tam vlezlo tolik informací najednou. A to nejdůležitější jsi mi nepověděl. Jsou tady také nějaké děti? Mají naši páni nějaká lidská mláďata? Říkala mi maminka, že si na ně mám dávat veliký pozor.“ Dyn se zamyslel a potom přikývl. „Ano, to má tvoje maminka naprostou pravdu, před nimi se raději měj na pozoru. Nejsou všechny děti stejné, některé jsou zlé, ale většina dětí má zvířátka ráda a ublíží jim jen z neznalosti. Ale neboj se, u nás žádné děti nejsou. Děti našich pánů už jsou dospělé a mají své děti, které žijí jinde než my. Někdy je panička hlídá a jsou tu s námi, ale oni vědí, co se sluší a patří. Pokud by se stalo, že ti budou dělat něco, s čím nesouhlasíš, stačí je varovat zavrčením a dají ti pokoj.“

Takhle učil Dyn svého nového přítele Kellíška poznávat svět kolem sebe. Než to všechno pejskovi pověděl a než to všechno pejsek pochopil, uběhlo celé dopoledne a v kuchyni opět zacinkalo nádobí, předzvěst dalšího krmení. Štěňata zhltla svou porci a hned se hrnula ke dveřím. Páni také dojedli, umyli nádobí a vydali se s psíky na procházku.

To bylo panečku divení. „Proboha,co ti to dávají kolem krku Dynečku, nebolí to?“ Vyštěkl Kelli celý vyděšený. "Ale jdi ty hlupáčku, to je přece obojek. Na něj se připne vodítko a můžeme vyrazit. To mám proto, aby si mě Liba mohla přitáhnout k sobě, kdyby se dělo něco nepředvídaného.Třeba kdyby jelo auto příliš rychle nebo by se objevil nějaký cizí pes, a tak. Rozumíš?Je to pro mé dobro, i ty budeš chodit na vodítku, jakmile trochu povyrosteš.“ Kellíška to ale neuklidnilo. Vůbec se mu obojek ani vodítko nelíbily. „To teda ne! Já na žádném vodítku chodit nebudu.“ A věřte děti nebo ne, opravdu ve svém psím životě, na vodítku nechodil. Párkrát se panička pokusila vést ho na něm, ale bez úspěchu. Vyváděl vždycky jako pominutý. Skákal, okusoval ho, no prostě dělal rutyku. Ale to už předbíháme. Teď je Kelli ještě malý a panička, nebo páník ho nosí v náručí.

Procházka se vydařila, i když bylo chladno. Byl začátek března a na mnoha místech se ještě držel sníh. Silnice byly mokré a plné kalužin. Kolem domu byl klid, nikde ani živáčka, jen na hřišti pár nedočkavců prohánělo míč. Dým z komínů líně stoupal k obloze a páni se choulily do svého teplého oblečení. Štěňatům to ale vůbec nevadilo. Panička pustila Dyna z vodítka, páník položil Kellíška na zem a pejsci začali skotačit. Závodili a honili se, no zkrátka jako štěňata, až byli celí urousaní. „Je zima, půjdeme domů,“ řekl Jirka a vydali k domovu. Pejsci vesele poskakovali kolem nich až voda stříkala.

Při vstupu do bytu zvolala Liba „tak kluci, honem, umýt nožičky!“ Dyn se vrhl do koupelky, a protože už byl větší štěně, skočil do vany a čekal. Panička pustila sprchu a vlažnou vodou mu postupně umyla jednu tlapku po druhé. Potom mu je utřela froté ručníkem a přišel na řadu Kelli. Jemine, ten se ale bál. Celý se klepal. Ale Dyneček ho okamžitě uklidnil. „Ty jsi mi ale hrdina. Vždyť je to příjemné.“ A panička mu také domlouvala. „Neboj se čumáčku, já ti neublížím. Jestli s námi chceš spát v posteli, musíš být čistý!“ To už ale Kelli věděl, že je to fajn a že se mu koupání bude jistě líbit. Zkoušel vodu chytit tlapkami, čímž ji rozčeřil a kolem něho se začala tvořit kola, ze kterých měl Kelli ohromnou radost a cákal a cákal. Panička se smála a štěně mělo radost, že má jeho paní radost a Dyn měl radost, že všichni mají radost. Poskakoval kolem vany a štěkal jak blázen „haf, haf, tak co tomu říkáš, jak se ti to líbí? Já se koupu hrozně rád. Jenom ouška a zuby si nerad čistím. V uších mě to lechtá a v hubě škrábe a pění. To je trochu nepříjemné, ale dá se to vydržet, není to tak často a trvá to jen chvíli.“

„Tak vidíte, děti, i pejsci se musí umývat stejně jako vy. A když je neumyjí páni, umývají se sami, stejně jako kočičky a ostatní zvířátka.
 
 5. DALŠÍ POZNATKY
A tak ubíhal den po dni a Kellíšek rostl a poznával své okolí a svět. Bylo toho spoustu na učení a k poznávání.Jednou ho vyděsila kočka, podruhé myška, jindy zase cizí pes a nebo bleška. Poznal se také se svým zvířecím doktorem a s novými kamarády. Dával si pozor na paniččina vnoučata, ale v podstatě mu nijak neubližovala. Paní byla stále ve střehu a pejsky nejen hlídala, ale také chránila před nebezpečím jejich okolí.

Kelli si zanedlouho na svou původní rodinu ani nevzpomněl. Jen párkrát, když se sním páni mazlili,nebo ho chválili, proběhla mu hlavičkou maminčina věta: „budou to dobří páni, mají laskavé oči a milý úsměv.“ Ano tak to bylo. Přesně, jak maminka předpokládala.

„No nemyslete si děti,že všichni páníčci jsou stejní. Někteří jsou zlí, až se srdce svírá při pohledu na jejich chování.Jiní jsou sobečtí a nevšímaví. Jo, sto lidí, sto povah. Tak už to ve světě chodí .A co vy? Dokázaly byste se podělit o všechno pěkné s pejskem nebo kočičkou? Spousta dětí by si přála nějaké zvířátko, ale to je závazek na hodně dlouho, ne jen na tu chvíli, kdy je to zrovínka baví. Zvířátko je živá bytost, která stejně jako vy, cítí hlad, žízeň, bolest, stesk,  nespravedlnost i opuštěnost.

Panečku, vlastnit nějaké zvířátko, je větší starost, je to jako mít malého sourozence. O toho se postará maminka, ale o své zvířátko se musíte starat sami. A to není zdaleka všechno. Než si člověk pořídí takového pejska, musí vědět, že není alergický na jeho srst a sliny, že má pro něho dost času a místa, také dostatek peněz na jeho stravu a poplatky a co je nejhlavnější, že má zvířata rád a nechce jim ubližovat.“

Kelli si na nový život rychle zvykl, protože měl vedle sebe spolehlivého kamaráda Dyna, který mu byl ve všem nápomocen. Vždy byl po jeho boku, ať se dělo cokoliv a pomáhal mu radou i skutkem.
 
6. NEŠTĚSTÍ
„To jsem zvědav, co mi dnešní den zase přinese,“pomyslel si Kelli, když se ráno hrabal z vyhřátých peřin své paničky. "Co je, tady se dnes vstávat nebude nebo co?“ Šťouchal čumáčkem do ruky spící Liby. „Nech ji ještě chvíli spát, šla včera pozdě do pelíšku. Asi by se jí to moc nelíbilo, vstávat takhle brzy,“ radil Dyn Kellimu.

„No, to zase bude dneska den,“ pomyslel si rozmrzele Kelli a šel se napít. Potom si líně olízal kožíšek, protáhl se, lehl si k posteli svých pánů a čekal na sebemenší pohyb paniččiných očí. „Co se děje? Jsi jak pobodaný od včel. Podívej se, jaké je krásné ,jarní jitro, bude pěkný den,“ vrčel na něho Dyn.
„To si nemyslím, mám divné svědění v kožíšku, hlavně na ocásku, to znamená, že mi den nic pěkného nepřinese. Vždycky to tak bylo. Jakmile mě svědí ocásek, tak se něco nepěkného přihodí.
„Nesýčkuj a raději přines Libě tepláky, už procitá,“ štěkl Dyn, vyskočil na postel, olízl paničce nos a radostně zavrtěl ocáskem. Panička se protáhla, pochválila Kelliho za přinesenou ponožku, pohladila Dyna, vstala a oblékla se.

V tom okamžiku se pejskovy chmury z hlavičky vytratily a začal opravdu krásný den. Paní si uvařila ranní kávu a vyzvala pejsky k časné procházce. Takhle to probíhalo každičké ráno. Liba si sedne na lavečku před domem a pije kafe a psíci si odskočí na pole za potřebou. Potom pobíhají kolem a věnují se důležité činnosti jako například:očuchat trávník, zahrabat mrtvého brouka, ebo vyhrabat díru. Také je velmi důležité označkovat si svůj rajón. To se dělá tak, že se u každého vyvýšeného místa zvedne nožička.

„Kluci, domů!“ Svolává panička pejsky a ti se horem,pádem ženou po schodech,ke dveřím domova.“Haf,haf,kdo tam bude dříve?“ Vyzval Dyn Kelliho,k závodu po schodišti.To byl pane rachot.Kelli se hnal,ušiska mu jen vlála.A byl tam první.On,Dyneček,byl přece jenom trochu zavalitější postavy,takže nebyl tak hbitý jako Kelli.
Po návratu domů,si pejsci hleděli svých misek s krmením a poté,hrám. Panička, jako každodenně,ustlala postele, vyvětrala,uklidila co bylo potřeba a pustila se do vaření oběda pro pána.Po druhé hodině se vracel z práce,najedl se,uvařili si kafíčko,popovídali,vzali pejsky a vydali se s nimi na delší procházku.Už se pomalu stmívalo,když se vraceli domů.A vtom se to stalo.Dyn,byl naučený chodit po silnici při kraji,ale Kellíšek to ještě neznal.Proto běhal sem a tam.Tu přivonět k plotu,tu označkovat patník, očuchat značku pro řidiče.Tak se touto činností zabýval,že ani neslyšel,jak panička zoufale volá: „Kelli ke mně!!! Proboha on nám ho přejede!“A to se také stalo. Kelli jen uviděl dvě oslepující světla automobilu,pak prudký náraz,ohlušující rámus motoru a brzd,kutálivý pohyb po studené silnici,bolest v celém těle a najednou tma a ticho.Neví jak dlouho to trvalo,ale když přišel k sobě,vyškrábal se z pod auta a strach a bolest ho hnala daleko pryč od té hrůzy.Nic nepomohlo volání pánů,běžel a běžel,co mu tlapičky stačily.Jen aby byl daleko od té rachotící plechovky,které lidé říkají auto.

Když se vzpamatoval byl už daleko,neviděl a neslyšel ani paničku,ani pána,ani Dyna.Všude byla tma a ticho.Kelli se rozklepal strachy,byl sám,celý urousaný,plný bodláků a bolavý.Schoulil se do příkopu a snažil si vzpomnět, kudy vlastně běžel. „Musím se uklidnit,musím přemýšlet. Přece nemohu zůstat tady.Co by si počali mí přátelé.Jistě mě hledají,mají o mě strach a panička určitě pláče.“ Honilo se psíkovy hlavou.Schoulil se do klubíčka a usilovně přemýšlel.Jakmile se trochu probral z prodělaného šoku,napadla ho spásná myšlenka: „vždyť mám přece čumáček a v hlavě buzolu,to by bylo,abych netrefil domů.“Sklopil hlavičku,nasál čenichem svůj vlastní pach a po své stopě se rozběhl domů.Bylo už dvě hodiny po půlnoci,když se konečně dobelhal před barák,kde bydlel.Panička seděla na klepáči a plakala. Jakmile spatřila zuboženého psíka,popadla ho do náruče a radostně volala: „Vrátil se,Jiři,on se šikulka vrátil sám.Co jsme se tě nahledaly,projezdily celé okolí křížem,krážem,co jsme se navolali!Kde jsi se toulal čumáčku!“

Liba ,pejska radostně tiskla k sobě a běžela s ním domů. Doma pejska vyčesala,vykoupala,dala mu najíst a napít,zabalila ho do osušky a dala spát do peřin.Kelli byl šťastný že je opět u svých blízkých.Tolik je miloval a tak se bál,že už je nikdy neuvidí. Dyn,ho samou láskou celého olízal a konejšivě mu vrčel do snu: „na silnici musíš být velmi opatrný,lidé jezdí jako blázni,jednoho by zajeli.Příště,jak uslyšíš auto,sedni raději na zadek v příkopu a čekej,až se ta potvora plechová přežene!“Kelli si jeho slova vryl hluboko do paměti a poslušně se jeho radou řídil,celý svůj život.Bohužel,tato nehoda zanechala v jeho dušičce hluboký šrám.Od té doby,mu každý, nezvyklý zvuk, vyvolal vzpomínku na prožitou hrůzu té noci a nervy mu rozechvěly celé,jeho tělo.Při každé ráně,bouřce,nebo výstřelu se rozklepal a vyhledával záchranu v náručí své,milované paničky.A také touto příhodou nabyl jistoty,že svědění ocásku,přináší samé nepříjemnosti.
 
 7. NOČNÍ OBLOHA
Každý večer před spaním brala Liba pejsky ještě vyvenčit. Nejednou se stalo, že byl krásný večer a proto se domů nepospíchalo. I tohoto večera bylo teploučko, obloha bez mráčku, posetá třpytícími se hvězdami a kulatý měsíc zářil jako velké rybí oko. Vzduch byl prosycen vůní květin a prvního sena. Z nedalekého lesa se ozývaly zvuky zvěře, občas zahoukal noční pták a jinak bylo příjemné, uklidňující ticho. Hotový balzám na nervy, rozbouřené událostmi z uplynulého dne.

Pejsci běhali kolem paničky a ta s hlavou zvednutou,pozorovala hvězdy. Znala jich spoustu jmény, věděla i jména souhvězdí, která s oblibou na noční obloze vyhledávala. Kelli si všiml jejího podivného chování a podivil se:„co to ta Liba nahoře hledá?“ Zvedl svou hlavičku stejným směrem a údivem sedl na zadeček. „Sýr,sýr,haůůů,sýr,kdepak se tam vzal? Jak ho z takové výšky dostaneme dolů? Je úplně celý a žluťoučký.“ Zvedl čumáček do vrchu a zaňuchal. „Jak to, že nevoní?“ Zavyl do tmy. Dyn si k němu přisedl a spustil stejnou písničku, v nižší tónině. Byl to skvělý dvojhlas, který se nesl nočním tichem nad celou,spící vsí. „Tiše! Zbláznili jste se? Vždyť probudíte celou dědinu.“ Uklidňovala je Liba, ale protože to byla velmi chápavá panička,vzala je k sobě a začala vysvětlovat.

„Já vím,chlupáčci, Měsíc vám připomíná oblíbenou lahůdku, ale je to planeta ve vesmíru, stejně jako Země a je velmi vzdálená. Takovou dálku by vaše tlapičky neuběhly.“ Psíci na ni moudře koukali, ale nepochopili nic z toho, co jim říká. Ačkoliv, kdo ví? Možná, že pochopili, neboť víckrát už na měsíc nevyli.
Každý večer se procházeli po vsi nebo po hřišti, panička si prohlížela oblohu a psíci si hleděli svého. Jen jim bylo divné,že někdy je na obloze ten „sýr“ celý, jindy ho je půl a kolikrát byl ukousnutý, velikými ústy skoro do tří čtvrtin. Někdy byl dokonce snědený celý a nový se na obloze objevil, až za pár dní. Nic nevěděli o úplňku, o novoluní, přibývajícím a ubývajícím měsíci, ani o hvězdách a Mléčné dráze, věděli pouze to, že celý ten neznámý Vesmír má vliv na život jejich, i životy ostatních živočichů a rostlin.
Možná, že slyšeli od paničky o souhvězdí psa a to je přivedlo na myšlenku o psím nebi, kde pejsci žijí svorně a snášenlivě s ostatními zvířátky, jedí ten veliký zářivý „sýr“ A pijí mléko z Mléčné dráhy.
A tak ubíhal den po dni, večer po večeru a z Kellíška a Dynečka, nepozorovaně vyrostli velcí a poslušní psi.
 
 8. DYN A KELLI

Dyneček vyrostl v zavalitého, ale milého pejska. Rád jedl a pokud šlo o žrádlo, neznal bráchu.
Dokázal si o všechno říct svým výmluvným pohledem. Kukadla měl jak knedlíky, kulatá a veliká. Pokud chtěl masíčko,brousil kolem trouby, poštěkával a kulil je na paničku. Chuť na piškotky, projevoval štěkáním na plechovou dózu na kredenci, na mlíčko a jogurt škrábáním na lednici. Občas dostávali psíci nějaký ten oplatek,či jinou dobrůtku a těchto pamlsků se dožadoval důrazným kňučením u dvířek potravinové skříňky.Jinak dostávali psí granule,které konzumovali pouze v nouzi nejvyšší.Dyneček se o jídlo dělil s Kellim, jen velmi nerad. Kostičky a psí žvýkačku, z buvolí kůže si ale vždycky uhlídal. Vrčel a pouštěl na Kelliho hrůzu. „Vrrr,haf,haf!!Jedeš od toho! To je moje!T y máš své.“

Kelli byl jiný. Zatímco Dyn si všechno sežral hned, Kelli si to schoval a potom Dyna provokoval. Nosil kostičky,nebo jiné pochoutky v papuli kolem jeho čenichu s dotazem: „dal by sis,co? Vrrr,ale já ti nedám,tohle je zase moje. A můžeš prosit, jak chceš, nedám, nedám, haf.“

On sám byl štíhlý a hbitý. Plný elánu a chuti do života. Běhal jak o závod a pořád by si hrál. Nosil klacíky, pošťuchoval se s psími kamarády,honil se a vyskakoval do výšky. Ale chytat myšky, zdravit a chodit způsobně na vodítku, tak jako Dyn, to neuměl. Neustále se pletl paničce pod nohami,t ahal ji za nohavice a tkaničky od bod tak důkladně, že jednou upadla na schodech a zlomila si nohu.S ádru měla osm týdnů. Bolesti si užila ažaž,a le na Kelliho se nezlobila. Stejně by to nebylo nic platné. Dělal to odmala a nikdy s tím nepřestal. Byl pořád veselý a jen máloco ho vyvedlo z míry.
 
 9. NEMOC
 Na svou velikou chuť k jídlu ale Dyneček zanedlouho doplatil. Pobíhali s Kellíškem okolo domu a Dyna zaujala zvláštní vůně. „Haůůůů,ryby! Cítím tady ryby!Kde jste, mršky? Neznáte Dyna! Jistě vás brzy vyčmuchám!“ Natáhl tu lákavou vůni rybiček do svého čenichu a hledal, až konečně našel. Ano, rybičky byly vyklopené z plechovky na podivném místě, přímo u kanálu. Kdyby Dyn nebyl tak žravý, jistě by se nad tím zamyslel. Nebyl hloupý, ale chuť na připravenou lahůdku byla silnější. Než se Kelli a panička vzpamatovali, slupl je jak malinu. „Aby ses neudusil,ty lakomče.“ Zahuhňal Kelli a mrzutě se odšoural stranou.

„To nebylo hezké,cos nám tady předvedl. Za prvé jsem ti už několikrát vysvětlovala, že nikde jinde jak doma žrát nesmíš,a za druhé mohly být ty ryby zkažené. Bude ti špatně.“ Domlouvala mu panička. A ta ví o čem mluví. Víte děti, ani vy by jste si neměli cokoli brát od cizích lidí, nebo jíst to, co najdete někde pohozené v trávě, nebo na zemi. Je to velice nebezpečné. Někdo cizí vás naláká na bombónek a pak by vám mohl ublížit,nebo najdete nějakou lahůdku na zemi,sníte jí a budete moc nemocní. No a tak nějak podobně dopadl i Dyneček.

Večer už mu bylo moc špatně,bolelo ho bříško, zvracel a měl průjem. Panička a páník ho zabalili do deky a jeli ke zvířecímu doktorovi. Ten psíka prohlédl a usoudil, že Dyneček snědl jed na krysy, který byl přimíchán v rybičkách. Pejsek dostal injekci a kapačku a jelo se domů. Od té doby měl Dyn stálé potíže a bolesti měl pořád hlad a stále zvracel, měl často průjmy. Už si s Kellim tak nehrál, už ho ničemu neučil.Byl nevrlý a unavený. Začal tloustnout a ztrácet lesk. Nepomohly léky, nepomohla panička ani doktor. Po roce trápení přišla jeho poslední hodinka. Začal silně krvácet. Panička nechala pejska odvést do zvířecí nemocnice.

„Sbohem Kelli, měj se kamaráde a nebreč! Sejdeme se ve zvířecím nebi.“ Zakňučel na rozloučenou Dyn směrem ke Kellimu. Pan doktor ho okamžitě operoval, ale nebylo mu pomoci. Dyneček umřel ve spánku. S paničkou nebyla dlouho žádná řeč. Stále plakala. Páníček ji utěšoval, Kelli jí nosil hračky a olizoval jí slzy.Bylo to moc smutné období.

"Proboha,kde ten Dyn je tak dlouho? Proč se nevrací?“ Přemýšlel Kelli a na Dynečkovo místečko nosil nejlepší kostičky a nejlepší kousky masa. Trvalo několik týdnů, než pochopil, že už se Dyn nevrátí. Ležel na jeho místě, hlavičku položenou na předních packách a naříkal. „Haůů, Dyne, nenechávej mě tu samotného, co si bez tebe počnu?“ A k čumáčku se mu koulely veliké slzy. Byly to slzy stesku a poznání. Pochopil, že nikdo není nesmrtelný. To je jenom v pohádkách. Každý živý tvor jednou zemře, ale zůstane živý ve vzpomínkách všech, kteří ho milovali.

Ale i toto veliké neštěstí Kellíškovi něco přineslo. Zapamatoval si, že nesmí od nikoho nic jíst. Že krmení mu dává jenom panička ebo páník. Před cizími lidmi se začal mít na pozoru a byl velice opatrný, při navazování nových přátelství s cizími lidmi. Nechal se hladit, jen se svolením pánů. Stal se velmi plachým a nedůvěřivým. O to víc ale přilnul ke svým pánům. Jen vijímečně se od nich vzdaloval dál, než na pár kroků. Přišel už ve svém psím životečku o maminku, sourozence, nejlepšího přítele Dyna a jen velmi nerad by ztratil i svoje milované pány.

Na bolest v srdci je nejlepším lékařem čas. Čas všechno zahojí a časem všechno přebolí. Tak už to v životě chodí.J akmile se Kelli po té veliké ztrátě trochu zotavil,z ačal být znovu tím divokým a veselým pejskem. Začal opět vyvádět a skotačit, ale jenom v přítomnosti svých pánů. Obveseloval je a těšil, svými veselými psími kousky. Prostě s ním byla psina. Páni se s ním rádi mazlili a hráli. Stal se z něho rozmazlený psí mazlíček. Jedl z talíře, pil z hrnku, miloval oplatky a buchty. Panička mu dopřávala všeho, co měl rád. Dávala mu maso, jogurty, salámky, zeleninu i ovoce. Dostával k jídlu totéž co páni na čistém talíři. Vždyť také nebyl ledajaký pes, byl čistotný a spořádaný, poslušný a věrný. Uměl si o všechno říct a každého potěšit. Všichni ho měli rádi. Nebyl dotěrný,ani vlezlý, neobtěžoval nikoho svou přítomností. Bydlel s lidmi a snažil se žít jako oni. A protože to byl velmi chytrý pes,t ak se mu to dařilo.

To je i pro některé děti velmi obtížné, být hodný a poslušný, učit se a těšit rodiče.No vidíte a tenhle psík to zvládal na jedničku. Ale nebojte se někdy ho to popadlo a taky zazlobil. Honil ptáčky a kočičky, někdy utekl na hřiště sám a panička pak měla o něho veliký strach, ale to nemusela, Kelli už byl dospělý pes utíkal jen, když se mu líbila nějaká psí slečna.T o byl potom k neudržení. „Chci ven,chci jít sám, prosím, mějte přece pochopení.“ Kňoural u dveří a toužebně očekával,až panička pochopí, otevře a řekne: „tak běž a v pořádku se vrať!“
 
 10. ŠPATNÉ POČASÍ,ŠPATNÁ NÁLADA.
Jakmile začalo venku pršet nebo byla bouřka, zavládla v Kelliho domově špatná nálada. Chodilo se ven jenom v případě psíkovy potřeby. Kolikrát se šlo ven, tolikrát musel Kelli do vany umývat tlapky. Panička postonávala,k ašlala a byla nevrlá. Také Kelli byl nesvůj. Od doby, kdy ho srazilo auto se bál většího hluku a tak na něho hřmění, bouřky a hučení větru,působilo neblaze. To potom ležel u nohou své paní a čekal až odloží pletení,nebo šití, vezme ho do náruče přitiskne k sobě a uchlácholí. Pokud panička zapomene, sedne si proti ní smutně kouká a vyčítavě kňourá: „tak co je s tebou? Vezmi mě k sobě! Copak nevidíš,jak mi je?“ Panička pochopí, zvedne ho ze země a polaská. „Copak je, ty můj malý čumáčku? To nic není, je to jenom bouřka, ta ti neublíží. Pojď, půjdeme zatopit, ať je tady útulno.“
Zatím co panička chystá v kotelně na podpal a topí, běhá Kelli venku v dešti. Vrací se celý urousaný, ale spokojený. Panička ho popadne do náruče, vynese po schodech domů, ve vaně ho omyje a pustí se do své práce. Kelli spokojeně usne a je pohoda až do návratu páníčka z práce. To se potom chystá jídlo, vaří kafíčko a než toto panička udělá, hraje si páník s Kellim na bojovníky. Škádlí se na vzájem a oba vrčí,jako psi. „ Vrrr,dej si pozor, já jsem pes lovecký a jak se rozlítím trhám!“ Varuje Kelli z legrace pána. „ No já vím, ty jsi náš malý bojovník. Trhej Kelli, trhej!“ Odpovídá psíkovi pán a nastavuje mu svou ruku.

Potom se jde znovu ven,a le jenom na chvíli, aby se Kelli proběhl a vykonal svou potřebu. Celý takový den je jaksi urousaný a nehezký. Prostě, špatné počasí, špatná nálada.

A tak běží den po dni. Střídá se pěkné počasí se špatným. Plyne čas a lidé i zvířátka stárnou.

 

Z archivu - náš portál obsahuje přes 5 000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli. 

domácí mazlíčci
Hodnocení:
(4.4 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?