Zimní snění

Zimní snění

31. 10. 2015

Sněží… Vločky se tiše snášejí k zemi, jedna vedle druhé, na pohled stejné, přesto každá jiná, jedinečná… Jejich krása je až neskutečná a křehká…

Sedí u okna…  Zamyšlená, vlasy jí splývají po ramenou, tiše oddychuje, dívá se z okna na tu krásu a sní…

Její myšlenky plynou jako ty vločky – jedna za druhou, některé opomíjí, u některých se v myšlenkách pozastaví… Chvílemi její obličej prozáří v nadcházejícím šeru úsměv, chvílemi se zatřpytí slzy…

Ty třpytivé diamanty, které přinášejí do duše úlevu a za které není třeba se stydět… Ona to ví ve své samotě a nebrání se jim… Vzpomínky jako malé korálky navléká na niť života… Kolikrát se přetrhla, ani nespočítá… Kde vzala tu sílu znova je navlékat, neví…

Za okny paní Noc pomalu rozprostírá svůj tmavý háv, ona stále sedí, opřená o lokty, na oči jí zvolna padá únava, víčka se chtějí zavřít a ponořit do Říše snů… Brání se tomu… Chce dosnít svoje snění a připomenout si krásné chvíle, které v poslední době zažívá… Ne vždy je cítila… Promítá si svůj život a hledá v něm střípky štěstí, kdy se cítila šťastná… Život její je jako kniha… Tolik popsaných stran, jen ne všechny stránky knihy touží znovu číst…

Nechce se jí už vzpomínat, zahnala myšlenky a jen bez přestání pozoruje padající vločky… Jaký mají osud? Kde se zrodí, jak dlouho trvá jejich cesta k zemi a co dál? Ta třpytivá krása, jak je pomíjivá… Jak je život pomíjivý…

Venku dál vločky tiše se snášejí k zemi, už se jí ztrácejí v té tmě, ale jejich krásu si uchovala za víčky…

Unavená vzpomínkami uléhá, aby se ponořila do Říše snů, která jí otevírá svoji bránu… Víčka její už nemají sílu… Tam v údolí snů schoulená leží, přikrytá přikrývkou vzpomínek…  Tu pírko spadne do jejích vlasů něžně, a ona cítí teplo jasu…

Nad ní křídla rozprostřená, dívá se na Anděla a pomalu mizí její žal… Hřejivá záře obklopuje její tělo, cítí klid a lásku – to nebeský Anděl sestoupil k ní… Jeho křídla ji obejmou a ona se cítí v bezpečí… Ve chvíli nejtěžší, v pochybách bytí, v skomírající naději, ve chvíli, kdy již nic si nepřeje, sestoupil, aby její duši ochránil…

"Anděli, až slzu mou chytneš v pádu, v perlu ji proměň… V zoufalství mém, mne obejmi, srdce pohlaď. Jen Ty, Anděli, víš, co bolesti v něm se skrývá v uzavřených truhlách…

Nechme ji snít, je tak krásná, něžná, jako sněhová víla… Úsměv si pohrává s jejími rty, objímajíce polštář, hruď zvolna se zvedající pod noční košilkou, tiše spí…

Za okny dál padají vločky, snad pomaleji než předtím… Jakoby i ony chtěli nahlédnout a pokochat se na oplátku její krásou… Paní Noci, ty krásná paní celá v černém, jedině ty přinášíš pokoj a mír do duše všem, kteří v tebe věří… Nebe se rozzářilo miliony hvězd, řekni – která je ta její?

Zvolna začíná den… Ranní paprsky slunce jí pošimraly na řasách… Nechce se jí opustit snění, neboť ten krásný Anděl ze snů pryč odletí… Sluníčko, prosím nech ji ještě chvíli dosnít… Nech ji snít, tu sněhovou vílu…

Za okny začal padat sníh… Vločky ozářené paprsky slunce se tiše snášejí k zemi…

Je krásný den, zimní den…

Moje poezie Moje próza
Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?