Když mi bylo 6 roků, tak mě rodiče, coby hubeňourka, poslali do ozdravovny do Jetřichovic v Českosaském Švýcarsku. A já měl to štěstí, že tam zrovna natáčeli filmaři část známé české pohádky Pyšná princezna, což jsme nevěděli. A jelikož uhlířovy děti nemohly být cvalíci, vybrali si v ozdravovně několik vhodných chudáčků. Byl jsem mezi nimi.
Oblékli nás do roztrhaných šatů, což nám vůbec nevadilo. Odvezli nás drkotavým autobuskem do lesa, kde stála uhlířova chaloupka. A tady, v lůně přírody, jsme se vozili se zbrojnoši na koních, jedli jídlo, teda suché brambory a dřevěnými lžícemi, což nám samozřejmě vyhovovalo. Žádné honem mytí. A tak, jak jsme byli ušmudlaní, otrhaní, vozili nás i k obědu do ozdravovny. Tam jsme měli vyhrazený stolek v koutě, abychom nekazili morálku. Po návratu jsme si hráli s medvíďaty, která hrála ve filmu. Vše bylo v pohodě, jen princezna se medvídků děsně bála. A tak, při jedné naší návštěvě s medvíďaty v její šatně, se vyděsila a hupla na skříňku, co tam byla.
Když jednou za mnou přijeli rodiče, jen jsem jim řekl, že nemám čas, že jdu filmovat. Pro nás v té době nebyl důležitý štáb filmařů, ale medvědi, zbrojnoši, princ a princezna a hezké scénky. Jak bývá při filmování zvykem, většina scén se opakovala, což snad vadilo filmařům, nám se to naopak líbilo. Natáčení v lese skončilo, ještě potom byla ta vesnice u ševce. Ta byla ale jen Potěmkinova, kulisy. Nám se ale líbilo, že když vlezeme do domku, hned jsme zase venku. Na konci filmu ještě ten tanec a kousání velikých koláčů. Potom už jen návrat z ozdravovny a první třída v mšenské škole.
