Kněz a náboženský reformátor mistr Jan Hus je příkladem zásadovosti, statečnosti, svobody svědomí a ochoty držet se pravdy. Podle historika Petra Čorneje se "Husův zjev tyčí jako milník na rozhraní epoch", podle jeho kolegy Františka Šmahela "ční Hus svou statečnou obětí za svobodu vlastního názoru nad dějinami".
Jan Hus, jenž byl před 600 lety, 6. července 1415, upálen v Kostnici jako kacíř, kritizoval katolickou církev za odklon od původních zásad. Tento kněz předejmul v mnoha směrech zásady budoucích protestantských reformací a k jeho odkazu se o 100 let později přihlásil i Martin Luther. Ve Vatikánu nastal zlom ve vnímání "kacíře" Husa v roce 1999, kdy tehdejší papež Jan Pavel II. prohlásil, že lituje Husovy kruté smrti, a uznal ho jako reformátora církve.
Jan Hus odešel v říjnu 1414 z hradu Krakovec u Rakovníka do německé Kostnice na církevní koncil, kde jej o devět měsíců později čekala smrt. Bylo mu asi 43 let, již rok pobýval mimo Prahu a na koncil, který svolal římský král Zikmund Lucemburský se snahou především ukončit papežský rozkol, odjel dobrovolně a se zárukou bezpečnosti od Zikmunda.
Svá slova neodvolám
Ale také se smíšenými pocity úzkosti i naděje. Podle Šmahela musel Hus v Kostnici prohrát, protože "přecenil nejen síly své, ale i božích pravd... Tím, že odmítl odvolat své názory, si ale uchoval vlastní důstojnost a dal nadčasově příklad všem, kteří se pro svobodné vyjádření svých pravd dostali do rozporu s totalitní mocí". Hus podle Čorneje vnímal církev jako "společenství sdružující všechny skutečné křesťany předurčené ke spasení, zatímco koncil spoléhal na institucionální církev, která jediná má právo rozhodovat o své nápravě".
Hus jako kněz podléhal na koncilu církevnímu právu, do kterého nemohl ani král Zikmund zasahovat. Zikmund ale prosadil Husovo veřejné slyšení, nicméně nechtěl kvůli němu riskovat rozpad koncilu, který ukončil papežský rozkol a vedl k obnovení církevní jednoty. Podle historiků se i Hus před koncilem dopustil závažných chyb, zejména právní povahy. I když se neprovinil vším, co mu bylo kladeno za vinu, soud se podle nich nedopustil žádného pochybení a zachoval se přesně podle kanonického práva.
Jeho smrt 6. července 1415 vedla posléze v českých zemích k zásadní husitské revoluci, během které husité v letech 1420-1431 porazili několik křížových výprav. Podle historiků bylo 100 let po Husově smrti v českých zemích na 90 procent nekatolíků (kupříkladu před počátkem husitství bylo jen v Čechách na 2000 katolických kostelů, o 100 let později jen 300).
V renesanci sloužil Hus jako štít protestantům, v období národního obrození byl vyzdvihován jako vlastenec, bojovník za svobodu a pravdu. Husovy názory stály i u základů samostatného československého státu, neboť prezident T. G. Masaryk považoval české národní obrození za obnovu demokratických tradic národa. Komunisté v jeho osobě hledali sociálního revolucionáře, evangelíci v něm nacházeli kořeny české reformace a pro katolickou církev byl dlouho kacířem.
Návrat k ideálům
Hus vzešel ze skromných venkovských poměrů, knězem se stal až asi ve 30 letech, kdy začal brát kněžské povolání (po existenčním zajištění) jako závažné poslání. Oči mu pak začátkem 15. století otevřel oxfordský "evangelický doktor" John Wyclif (též Jan Viklef; zemřel již v roce 1384), který třeba navrhoval, aby panovník zbavil zbohatlou církev pozemkového majetku i politického vlivu a navrátil ji původnímu pastýřskému poslání.
Hus se narodil asi v roce 1371 v Husinci u Prachatic. Přesné datum jeho narození není známo, dříve se uváděl často rok 1369. Někdy se též objevoval názor, že pocházel z Husince u Klecan severně od Prahy. Původně se jmenoval Jan z Husince, přízvisko Hus dostal zřejmě až na univerzitě.
Do Prahy na univerzitu přišel mezi lety 1386-1390, bakalářem svobodných umění se stal v roce 1393 a o tři roky později mistrem. Pak nejspíš prodělal vnitřní přerod s cílem stát se knězem, kterým byl vysvěcen pravděpodobně před červnem 1401. Mezníkem pak byl 14. březen 1402, kdy se stal správcem a kazatelem v kapli sv. Neviňátek, obecně nazývané Betlémská kaple. Betlémským kazatelem deset let, kázal latinsky i česky.
Hus chtěl od počátku své dráhy napravovat církev a společnost v duchu evangelia a návratu k ideálům prvotní církve a jistý čas byl dokonce vítaným kritikem i pro světskou a církevní vrchnost. V letech 1407-1408 se postupně začal Hus s arcibiskupem rozcházet, církev popudil latinským spiskem Proti uctívání obrazů, namířeným proti vžitým formám zbožnosti. První obžaloby proti Husovi začaly padat v roce 1408, přesto byl na podzim roku 1409 zvolen rektorem univerzity.
V létě 1412 vystoupil Hus proti odpustkům, jejichž prodej byl zahájen papežem Janem XXIII. Hus tím ztratil podporu krále Václava IV. Po klatbě vynesené papežským soudem byl donucen opustit Prahu, pobýval na venkově pod ochranou svých šlechtických příznivců, kázal a psal polemické traktáty (kupříkladu O církvi, O šesti bludiech, Dcerka či Postila). V roce 1413 byl na jihočeském Kozím hrádku, od dubna 1414 pobýval v Sezimově Ústí a poslední azyl nalezl pod ochranou vlivného šlechtice Jindřicha Lefla z Lažan na hradě Krakovci u Rakovníka.
Odtud se v říjnu 1414 vydal do Kostnice, kam dorazil 3. listopadu 1414. Zde pak byl Hus 28. listopadu 1414 zatčen a uvězněn v žaláři v klášteře dominikánů. Po rozsudku 5. července 1415 zbavili ještě v katedrále Husa kněžství, odstřihli mu vlasy, nasadili papírovou čepici zobrazující ďábly a odvedli za městské hradby, kde byl za přihlížení davu jako "zatvrzelý kacíř" upálen.
Jeho popel skončil v Rýně, kde přesně byl vhozen ale není známo. Husovi, který je také nejspíš autorem traktátu O českém pravopise, v němž odstranil spřežky a zavedl diakritická znaménka, bylo toho roku přibližně 44 let.
