Dovolená na Ischii

Dovolená na Ischii

18. 7. 2015

Dospořil jsem stavební spoření, a tak zbyly penízky na výlet do antického Středomoří. Vyrážím na ostrov Ischia!

Odlet z pražského letiště Václava Havla byl v lidsky přijatelné, dopolední hodině. Toto jitro bylo ale mlhavé a mrazivé. Zakouřit si před odletem jsem letos mohl v letištní restauraci, bez jakékoliv konzumace. Restaurace byla dokonalá, snídaně jenom za 500 korun! Hned v ní došlo k rasistickému napadení Cikánky. Poručila si cappuccino za 95 korun. Servírka vykřikla: Platit předem! Žena ochotně zaplatila a pak si mohla vypít kávu stejně, jako běloši, ti až později platící. 

Z důvodu mlhy byl odlet zpožděn jen o čtvrt hodiny. Letušky se s jídlem a pitím nepředaly. Nabídly jen jeden rohlík, krátký a tenký, zapít se mohl jednou limonádou. Dalo se třeba i něco přikoupit, třeba káva za 50 korun. Po dvou hodinách letu jsme dosedli na letiště v sluncem rozpálené Neapoli. Po několika reklamacích nám nakonec vyjela zavazadla. 

Naše skupina byla složena z pěti starších manželských párů a dvou starých mládenců (já byl ten starší). Mladší sem jel na dovolenou jen proto, aby mačkal mobil a počítač, ostatní ho nezajímalo.

Autobusem, po úzké ulice jsme jeli Neapolí k trajektu. Radoval jsem se z pěkného výhledu za řidičem. Brzo jsem toho litoval, následovaly strašlivé dopravní situace, nakonec jsme ale nehavarovali a dojeli živí. Platí tu řidičská pravidla arabského světa. Předjíždí se zprava, zdejší řidiči neodhadnou šířku vozovky a cpou se tam, kam se nevejdou. Tlusté silniční čáry si vůbec nevšímají.

Vjezdy kamionů do trajektu by byly rychlejší, kdyby je neokřikovali čtyři italští ceremoniáři. Ti způsobovali nervozitu i zkušeným šoférům. Nakonec se tam v něm, i s vleky, ale porovnali. A za pár hodin jsme na místě.

Pod ostrovem Ischia prý sídlí jeden bůh. Protivil se Diovi, ten ho odsoudil k životu pod ostrovem. Prý se chce dostat ven, a tak pláče gejzíry, fumaroly, ventriolami, duní zemětřesením a sopečnými erupcemi.

Na ostrově je jedna nemocnice, střední kvality. Není tu zvykem simulovat, povalovat se a jíst na státní útraty, jako u nás, na severu Evropy. Kdyby náhodou byl někdo doopravdy nemocen, nebo po dopravní nehodě, ze dvou heliportů ho dopraví do dokonalejší nemocnice, v Neapoli. Je tam za pár minut.  

Datle v říjnu už pomalu dozrávaly, vše kvetlo a vonělo (na rozdíl od už podzimních Čech). Z nadměrného pylu ve vzduchu jsme všichni kýchali.

Obyvatelé jsou klidní, přátelští, hovorní ústy, (ne do mobilu), ochotní. Popovídávají si dlouze, v kroužcích na ulici. Zdraví se při potkání, mají bystré pohledy. Žurnalistické tlachání o světové hospodářské krizi neposlouchají, děti tančí štěstím, na italskou hudbu, muži si občas nahlas zazpívají třeba píseň Ó sole mio… Mají radost ze života, v těchto končinách asi vždy býval chleba o dvou kůrkách. Jsou pěkně oblečení, v oblecích a kravatách. Mají drobné tváře a menší postavy.

Mluví tu středomořskými jazyky, italsky, francouzsky, španělsky a arabsky. Nekouří, nepijí alkohol, pivo jen po malých skleničkách, jako zvláštnost. V sobotu večer chodí muži k holiči.
Krásné ženy tu vznikly mísením Řekyň, Francouzek, Španělek a Afričanek.

Pracovní možnost je tu tak na půl roku, asi za 900 euro měsíčně. Další půlrok berou podporu v nezaměstnanosti, 60 procent. Enzo a Enza byl místní manželský pár. On lisoval pomerančovou šťávu z půlek čerstvých pomerančů. Obchodníci s oblibou lákají kolemjdoucí na popíjení likérů zdarma (sladkých babských srků). Rozdají i 20 panáků, bez zaváhání. Jsou různobarevné, těm modrým říkají "viagra". Nemá žádný účinek, je to jen sladké a málo alkoholické.

Na jednom z ostrovů měl vilu filmový režisér Visconti. Pořádá se na něm filmový festival. Diváci sedí směrem k plátnu a mají v pozadí moře. Při promítání popíjejíí šampaňské. 

Nedaleká sopka Vesuv byla minulých letech relativně klidná. Bývala vysoká 3000 metrů, třetinu odtrhl výbuch v roce 79 před Kristem. Poslední výbuch byl v roce 1944. Od kráteru se tehdy do údolí valilo jenom šest lavinových řek. Celkem se dole ale nic většího nestalo. Dnes je Vesuv vysoký jen 1280 metrů. Do výšky 1000 metrů vyváží návštěvníky autobusy (vypadající jako tramvaje). Je tam restaurace, záchod a parkoviště. V restauraci je možné poslechnout si nahrávky nejslavnějšího zpěváka světa - Enrica Carusa. Ve čtyřstupňové stupnici nebezpečnosti sopek je Vesův na druhém místě. Pravděpodobně opět vybuchne, do sta let. Já jsem očekával jeho výbuch každou noc, rány byly ale jen z ohňostrojů a břišních výbuchů plynů českých turistů (z nadměrného pojídání nudlí). 

Sv. František z Asissi byl jmenován svatým teprve nedávno, až papežem Vojtilou. Italové nebyli spokojeni s minulým papežem, byl moc namočen v hitlerovském Německu. Býval členem Hitlerjugend a u dělostřelectva wehrmachtu. Současný papež František se Italům líbí, navrací se tak ke katolické víře.

Před kostelem a na ulici je běžně vidět mnicha s mobilním telefonem. Silně do něj řve, snad telefonuje přímo Bohu, na nebesích. Možná že mu říká, jestli to takhle dál půjde, tak to teda nepůjde! Také občas projde ulicí jeptiška. Kostelník mlátil do zvonu několikrát denně, věřící opravdu přicházeli.

Italové jsou světoznámí architekti. Můj pokoj ale moc nedomysleli. Nebyly v něm ložné plochy, odložit třeba věci na zubní hygienu nebylo kam, šálek s kávou se musel položit na koberec. Ledničku do pokoje by dodali, za 10 € denně, v té směl být uložen jen hotelový nákup, přikoupené potraviny jinde by účtovali znovu, v hotelových cenách. Tolik nikdo z nás zase tu ledničku nepotřeboval.

Peníze nebylo ani za co utratit. Zmrzliny, dorty a italská móda, u nás totéž zboží má 10x levněji. Denně mi uklízeli celu, ustlali postel, vysypali popelník a složili pyžamo. Spal-li jsem, uklidili mi odpoledne. Návrat z jídelny byl ale složitý, ještě třetí den jsem zabloudil cestou od snídaně do mé cely.

Balkónová scéna (Romeo a Julie) se mi stala se sousedkou, „starou strukturou“. Byla V ČSSR před 30-ti lety jako švýcarská sekretářka výstavnictví v Brně. Měli jsme společnou terasu se zábradlím mezi námi. Jeden večer ona vyšla na ni ven a usedla. Slovo dalo slovo a ona prý nekuřačka mi půjčila svůj popelník. Nalil jsem jí můj domácího calvados. Hovor ve francouzštině jsem odmítl, šlo nám to dobře německy, anglicky i italsky.

Druhý večer ona přinesla červené víno a popelník. Zapálila si a nalila plnou číši. Hovor plynul dále, až vyběhl její německý žárlivý manžel (80 let). Vynadal jí bláznivých puberťaček a schylovalo se k fackování. Ona naznačovala fackování jemu, tak toho pak raději nechali. Nakonec mu vysvětlila, že jsem jí pomáhal s otevíráním láhve. Hned musela dovnitř a spát. Němec pak ještě hrozivě vyběhl sám na balkon, čtyřikrát!  V jeho očích jsem já byl Romeo a ona Julie. Mohlo to dopadnout i hůře, jako v Othellovi. Ona byla Desdemona, on Othello.
Další večer už nesměla vyjít na balkon. Nakonec se se mnou další dny začal bavit sám německy a v přátelském duchu.

Koupali jsem se nejen v moři, ale i v minerálních bazénech s teplotami vřídelní vody. Všichni museli mít čepice, skinheadi a staří holohlavci ale ne! Vypadané vlasy by prý ucpávaly kanály. Při koupeli v radioaktivní vodě se může pojídat i radioaktivní ovoce (všechno je tu radioaktivní) a zapíjet radioaktivním vínem. Radioaktivita má prý příznivý vliv na mužskou potenci. Léčí se tu i Karel Gott, proto asi má tak početnou rodinu. Na léčbu sem jezdí sám!

Pompeje? Vstupné bylo vzhledem k mému věku zadarmo, musel jsem ale předložit pas jako důkaz staroby. Dýchla na mě atmosféra z doby počátku letopočtu, žárem i myšlenkami. Městské ulice byly skoro liduprázdné, v letních měsících jsou plné turistů, jako prvomájový průvod.

Neapol? Je to známé rčení: Vidět Neapol a zemřít… Jednak se přičítá J. W. Goethovi, jako velmi zcestovalý ho prý řekl právě o tomto městě. Druhá verze je o městském popravišti na hradě, nad městem. Poprava na něm bývala velkou společenskou událostí, přicházelo na ni s nadšením mnoho Neapolců. Diváci se dívali směrem do města. Odsouzeného přiváděli v kukle, on nic neviděl. Před usmrcením mu kuklu sejmuli. Tak uviděl Neapol a pak hned zemřel. Prý.

Městem jsme projížděli v odpolední dopravní špičce. Na jejich „Staroměstském náměstí a na Příkopech“ jsme pobyli jen půl hodiny. Vše bylo přeplněné místními, perfektně oblečenými chodci. Divadlo San Carlo, s velmi dokonalou akustikou, je zvenku nevzhledné. V minulém století v něm zpíval nejslavnější zpěvák světa Enrico Caruso. Za jeho umění tu bude svítit svíčka 1000 let! Neapolský vzduch byl opravdu blahodárně působící na jeho i naše dýchací cesty. To se mu to zpívalo, i když kouřil denně dvě krabičky cigaret.

Na cestě domů nám v letadle nedali ani najíst. Po hrůzách cestování se mi ještě další týden zdály každou noc sny o mém cestovatelském utrpení. V jednom mi tam ujel autobus, v druhém mi ukradli peněženku, ve třetím ukradli kapesní nůž. Ale doma jsem musel řešit obyčejnější problémy. Vyhánět třeba moly z hmyzotěsných krabic s moukou, tleskáním jsem je likvidoval. Mouchy nalétaly světlíkovým oknem z dolní domovní vinárny, zase jsem tleskal. Holubi se mi uhnízdili na terase a potentočkovali mi ji, opět jsem na ně tleskal.

Cestování zdar!

cestování dovolená
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA