Boženko, tak nám dneska přibylo do domácnosti trošku zvířecta dříve tak běžného. Muž si koupil jednu samičku králíka, které se říká poctivě český strakáč a já si přivezla maličké divoké kačenky. Také slepicím jsme dneska sehnali ženicha: Je to statný kokrháč.
No, a vidíš: Přestože si stěžujeme jak je čím dál dražeji, nějak jsme v tom konci století dvacátého a ještě víc nyní, v počátku století 21, zapoměli na důležitý základ - jídlo. Domácí zvířectvo je vystrkováno na pokraj už i na venkově, protože: slepice kvokají, kohoutek kokrhá, koza mečí, kráva bučí...
Na milost do měst se berou kočky a psi, kteří se stávají nenáročnou náhradou za děti. Tedy, mají výhodu, že se jim nasype a když je nálada, tak se s nimi i pomazlíme. Jen nesmí moc mňoukat a štěkat a hlavně nevylučovat, pokud to jde, svůj tělesný obsah.
Ale zato lidem této doby nevadí smrad motorový, hluk, rádia, televize a další umělé zvuky. Jako v té Andersenově pohádce. Copak to jde žít pod umělým sluncem s umělým zvukem? Je to přirozené žití?
Víš co? Milá moje. Necháme tu zvláštní filosofii tohoto budoucího století a vrátíme se zase k tobě. Nasedneme do vláčku, který ještě voní sazemi a zpívá své "už jedu!!!" Jedeme totiž nazpět do Brna, čeká tam na nás nejen tvůj milec Jan Óheral spolu s F. M. Klácelem, ale také Alois Vojtěch Šembera, profesor češtiny a slovanské literatury, a rovněž František Cyril Kampelík. Ach, ano.
Odbíhám... Víš, že se 1. srpna, LP 1848, právě narodil v českém Kolíně František Kmoch? Bude to v naší době ctěný muzikant jehož hudba bude vyhlášenou. Bude znít jeho maršovné Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině... a vojáci budou zas pochodovat s veselou k obraně země české, domova našeho. Teď je maličkým kloučkem a jeho tatínek, krejčí a lidový muzikant, běžný domkář; zatímco tvůj tatínek s tvou maminkou a maminkou tvých bratříčků uzavřel sňatek až za dalších sedm let, aby stvořili pod zákonem božím i světským opravdovou rodinu.
I jemu se nedostávalo peněz, aby zúročil studiem konzervatoře své nadání dané otcem. Byla to spíš jeho veliká píle, že se mohl stát učitelem hudby přes vystudované reálné gymnázium.Byl ale suspendován pro hraní po nocích, aby si přivydělal. Tenkrát to bylo nemravné co dnes je běžným, jako jiné. Inu, byla to doba nepřející. Nechci k ní vrátit tuto generaci, i když vím, že je unavená možnostmi a stagnuje v mnohém. Ne, rok 1848 jsme si Boženko nevybraly, já vím. Byl to revoluční rok přenesený pařížskou revolucí a tvým přátelům dal i vzal mnoho nadějí.
Přesedneme raději nazpět do roku 1851. Jsi s dětmi Na Horách, kam tě pozval přítel Klácel; cítíš se volnou a svobodnou... Vzpomínám, že jsme tu byly spolu skokem. Jenomže tu idylku překazil Jan Helcenet, tvůj milec, který byl jako vánek, jenž tě pohladil a rozplynul se. Přilétl, rozvířil idylku a odjel, abys pochopila. To zamilování bylo krásnou iluzí. Kdo byl vlastně skutečně? A co Prof.Dr. Med, moravský přírodovědec, novinář, revolucionář a zastupitel v říšské radě. Muž vážený a ctěný. Říká se dnes, že tě velmi ovlivnil, že měl na tebe veliký vliv... Snad mohl být oním princem, kterého vyhlíží Popelka zpod pohledu lístkového keře zvaného poznávání. Snad jím byl i Klácel; mohl to být i přítel Hanuš?
A co František Jan Mošner, profesor chirurgie a babictví, dnes zvaného gynekologie, který tě inspiroval svou Pěstounkou k sepsání Babičky? I ten ti byl blízko, když jsi objevovala písemnictví české řeči.
Boženko, nějak jsme se zamotaly do vzpomínek spíš tápajících než ulevujících. Nechám tě jet vzpomínkami, které jsou tobě libé a já půjdu konat věci světské, ženské. Promiň. Nechci rozviřovat hladinu zapomínání víc, než aby tě zabolela.
Kdybys poznala Kmochovu písničku, notovaly bychom si. Bez ní ti přeji příjemné pokračování naší cesty.