Kdo dělal průmyslovku a nebyl zrovna nadšený tím, že stále musí něco kreslit, počítat, hledat v tabulkách nebo omáknout si nabyté vědomosti ve fabrice, ten jistě pochopí, že jsem po mistráku, který jsem zvládl levou rukou, rád přičichl k něčemu jinému. Pokračoval jsem ve třetím ročníku průmyslovky s tím, že jsem měl dodělat rozdílovou zkoušku z matematiky, která se nakonec konala při závěrečném maturitním večírku, protože se na to jaksi dříve zapomnělo. Ale to předbíhám.
S novým školním rokem zavál čas do kabinetu naší školy nového profesora, rodáka ze Strážnice, Jaroslava Baňoucha s tím, že nám bude vtloukat do hlavy češtinu a ruštinu. Padli jsme si do oka na první pohled. Před nedávnem ještě také študák, divadelní ochotník, milovník jazzu a literatury a navíc známý Slávka Volavého, který byl jako primáš strážnické cimbálovky známý od Šumavy k Tatrám. Co víc jsem mohl ještě chtít.
Ihned se ujal na škole organizování kulturní činnosti a protože v té době frčela estráda, začali jsme spolu připravovat scénář, sehnali pár žáků - hudebníků ze všech tříd a pustili se do nácviku. Z hudebníků vynikal na klavír spolužák Panovec (na křestní si nevzpomenu), a tak vzniklo spousta písniček s aktuálním obsahem, kde melodii zařídil klavirista a text jsem vypotil já.
Pan profesor se ujal nacvičování úryvků ze hry Voskovce a Wericha "Caesar", cimbálovku a tanečníky jsme si pozvali z Valašského krúžku, a vsetínský kulturní dům tak zažil myslím tři představení pro školy i veřejnost. Vtěsnal jsem se i do role lidového vyprávěče a kolena se mně třásla, jestli se lidé dají do smíchu. Ne všichni, ale dali.
Po úspěchu etrády jsme kuli pikle dál a riskli uvedení koncertu orchestru Gustava Broma na Vsetíně. Koncert jsem domlouval v Brně a v bytě pana Broma. Dodnes si vzpomínám na jeho zrzavého syna, který se motal kolem, a na bubeníka, jehož pan Brom v bytě testoval podle metronomu, který se kýval v rohu místnosti. Nakonec jsme dohodli dvě představení, odpoledne a večer. Večerní bylo "na papír" a odpolední "načerno". Náš požadavek, aby v programu koncertu co nejvíce hrála dixielandová sekce orchestru, byl k naší velké radosti splněn.
O pár měsíců později jsem čekal na vsetínském nádraží Vaška Mlýnka z Kuželova, který měl být hlavním trhákem naší další estrády. Vzpomene si někdo z vás, kdo to byl? Ještě vám napovím to, že než jsme došli z nádraží do restaurace, málem jsem měl mokro v kalhotech a smíchy jsem se prohýbal tak, že se za mnou lidé otáčeli. Vašek sypal jeden vtip za druhým a jeho horňácké nářečí ještě umocňovalo každou pointu. No ano, lidový vyprávěč par exelans, možná že lepší, než Zdeněk Galuška. Pro velký úspěch jsme estrádu opakovali.
Jako žák jsem šlapal o něco hůř než na mistráku, po škole jsem žil, lze-li to tak nazvat, bohémským životem. Protože pan profesor byl podobného naturelu jako já, po zkouškách na estrády nebo v rámci tvůrčího rozletu jsme chodili do hospody pana Panovce, něco málo pracovali, trochu víc hráli karty a trochu i popili a pokud jsme to přehnali, uložil nás pan Panovec do hostinského pokoje, kde byla nad postelemi polička a v ní spousta knih. Z jedné z nich, která se jmenovala "Duchovno kolem nás", mně pan profesor četl v jednu hodinu ráno pasáž o tom, jak je možno si na duchy přímo šáhnout a domluvit si schůzku třeba s Karlem Hašlerem. Jindy jsem se probudil, naštěstí brzy ráno, ve sborovně průmyslovky, uložen na gauči za skříněmi, kde obvykle odpočíval mezi vyučováním pan profesor Novotný, řečený Gunca.
Ve čtvrtém ročníku se to stalo. Začal se odvíjet ten nejzajímavější scénář v mém dosavadním životě. Moje dívka mi oznámila, že budu otcem. Všechny ostatní scénáře ustoupily do pozadí.