Až v mém pozdním věku jsem se dostal k prvnímu výletu do Paříže. Dříve to nešlo z politických důvodů, později z finančních. V tuhle chvíli to bylo snad na poslední chvíli. Paříž byla jednou z kolébek evropských civilizací, jak jsem se ale mýlil…
Pařížské pamětihodnost už popsali jiní jinde a lépe. Zaměřil jsem se na aktuální zážitky z roku 2015.
Musel jsem se rozžehnat s každodenními útrapami pražské hromadné dopravy a vydat se do města, kde se vraždí stejně tak, jako v Praze, viz česká TV. Také i tam auta, už po dosednutí řidiče, vybuchují, stejně jako v Praze. Nemusel jsem tedy očekávat nic mimořádného, ani světovějšího.
AUTOBUS
Náš autobus vyjížděl až z Moravy, řídili ho dva moravští řidiči. Hned po výjezdu z Prahy nás seřvali, co vše se v něm nesmí dělat, jako za totality. Nepoužívat v něm záchod, nejíst, nepít, ani neodkládat zavazadla na podlahu. Prý máme tohle všechno dělat jen před autobusem! Jakoby tam šoféři nebyli kvůli nám, ale my kvůli nim, taková je ještě dnes Morava. Hned po odjezdu jim někdo v autobusu pobryndal koberec kávou. Pomstili jsme se jim při snídani. K snídani nám nabídli croissanty, jelo nás 45, ale snědeno jich bylo 55. Nezbyly na řidiče! Vyčetli nám nenažranost.
Do Paříže dojel autobus přes noc, za 15 hodin jízdy. Spánek vsedě je úmorný. Do města jsme dojeli za rozbřesku, bylo ještě rozespalé, nikde chodci, ani opilci.
Dopoledne jsme se vydali metrem do centra, hned jsem se ztratil dlouhým fotografováním „bublinkáře“; bylo to před Pařížskou radnicí. Tamní metro je pro neznalého složité, Pařížané jsou už teď ochotní mluvit anglicky. Dokoktal jsem se dobře, přesto jsem dál a sám bloudil podzemním metrem dvě hodiny. Mobilní telefon v kapse jsem měl vybitý, nemohl jsem se dovolat našemu delegátovi. Po útrapách a čtyřech sexuálních nabídkách jsem nakonec našel náš hotel. K mému zklidnění došlo až v pokoji, když jsem uviděl vlastní postel.
První noc byla tichá, různobarevní Pařížané se v noci neperou, je bezpečno, ani náznak rvačky, platí to i pro ženy s dětmi v kočárcích, stejně jako pro ženy s nákupy v taškách. Jediný řev se ozýval z parkoviště našich autobusů, Moravané - řidiči tam hlasitě zpívali moravské lidové písně a notně popíjeli víno. Na jejich obranu nutno říci, že další dva dny nás vůbec nevozili.
KRADENÍ
Kradení má v Paříži tradici už od středověku. Okrádat se v ní učily už předškolní děti, bělošské. Trénovali kasařinu na figurinách se zvonečky.
„Provázkáři“ jsou teď tam jenom černoši. S úsměvem oslovují bělochy a nabízí jim jednoduché uvázání provázku na jejich prst. Uzel je však dokonalejší než byl ten gordický a nejde ho rozvázat. Rozváží ho pak cizinci, jenom za eura.
Propracovanější to mají Arabi v metru. Černoši ani běloši z kapes turistů nekradou. Ale Arab si vyhlédne nejpočetnější skupinu turistů a v okamžiku zavírání dveří se silně k turistovi přimáčkne. Pak mu ukáže rukou, jak se má držet tyče nahoře. V tom okamžiku i mně vjel rukou na peněženku v kapse kalhot. Jsem ale tak hloupý, jako on chytrý! Brzo jsem sjel rukou k mé peněžence. Už ji laskaly jeho hladké, ale hbité prsty. Francouzky se mi omluvil za tu „strašlivou“ tlačenici.
V pařížském metru se doporučuje dávat si batoh na prsa!
TOALETY
Je jich málo a často jsou často za eura. Proto se chodí do „roští“ v parcích. Bylo tam už mnoho „podpapírníků“.
Jednou jsem si chtěl vyhodit z kopýtka a vydal se za 70 eurocentů na tamní toaletu. Zaplatil jsem předem, převzal účet a šel dál. Z jedné kabiny na mne vyskočila negří prostitutka a udělala na mě baf, baf, baf! Lekl jsem se a utekl, bez použití. Za záchody se dají uspořit peníze, při návratu účtenky odebírají prodavači a třeba na čokoládu dají menší slevu.
Ve městě pro Pařížany není nutno složitě vyhledávat záchody. Když si muž chce ulevit v třeba metru, nenuceně to vypustí na kachle nástupiště metra! Pak hned do vozu metra naskočí. Nikdo se vůbec nepohoršuje.
Ještě horší to bylo s vojenskou kapelou. Jen dohrála „Marseillaise" ve slavnostních uniformách, se po rozchodu hudebníci rozběhli k nejbližšímu osluněnému činžáku a obyčejně ho pomočili. Zase žádné pohoršení.
NEKUŘÁCKÁ PAŘÍŽ
Nedávno tu úspěšně proběhla protikuřácká kampaň. Uvidět na ulici či v parku kuřáka je skoro nemožné. Cigarety se dají koupit jen v trafikách, za šest až osm euro. Za tu cenu pak hořknou na jazyku. Ještě, že jsem měl s sebou ty české. Byl jsem nejsilnější kuřák v Paříži.
CHODCI V PAŘÍŽI
Neznají tam pravostranný provoz, procházející do sebe v protisměru naráží. Přemnožení holubi do chodců narážejí a kálí na ně.
Pařížané nejsou tak přestárlí jako pražské obyvatelstvo, nemají půl milionu vdov! Postavy mají menší, ale nijak krásné či zajímavé tváře. Bedlivě jsem hledal ty překrásné a obdivované filmové herečky. Nakonec jsem spatřil celkem jen dvě mimořádně nádherné. Běloška měla přenádherný účes, u nás nevídaný, nádhernou tvář, prvotřídní postavu v báječných šatech, vkusné punčochy a neobvykle krásné boty. Vnímal jsem ji jen okamžik, pak na mě nalétl pouliční holub a pokálel mě.
Druhá kráska byla už barevná. Taktéž první jakost, jako ta bílá.
Po ulicích se prochází především zdravé obyvatelstvo. Ne jako v současné Praze invalidé a osoby „mdlejšího“ ducha.
Mladé milenecké páry se vodí za ruce a usmívají se. Mladí manželé se také drží za ruce, tlačí kočárek, vše stále s úsměvy. Zdraví se. Nikdo nenadává, žádné napětí.
Pokud si někdo přisedne třeba na schodiště, je slušné souseda pozdravit, při odchodu se také rozloučit. Při sezení nemusí padnout ani slovo.
Za ruce se vodí i páry s různou barvou pleti.
Champs-Elysées je procházková trasa jako naše Václavské náměstí.
Francouzské národní souručenství skončilo 1990. Od té doby už navrátilcům z bývalých francouzských kolonií nic nevyplácí, musí si poradit sami.
Po vozovkách jezdí drožky s nádhernými koňmi, ti krásně kopyty dupou.
METRO
Jejich turnikety jsou dokonalejší. Nedají se přeskočit, ani podlézt.
Mají tam tři způsoby otevírání dveří, cizinec si ale musí přidržovat peněženku.
Pařížané také chodí do práce, stejně jako Pražané. Při odpoledním návratu domů ale není na nich vidět únavu ani nervozitu, natož zedřenost. Stále jen poklid a pohoda.
Na stanicích mají pelechy bezdomovci. Je tam teplo a nikdo jim nic neukradne. Ráno lůžko opustí a vydají se někam něco sníst, spíše z odpadkových košů. Mají v Paříži větší pohodlí než v bývalých koloniích.
Orientace v metru je komplikovaná, linka 1 a 3 není třeba naše linka 13. Černá informátorka v informátorské budce je také dezorientovaná, prý mám vyjít východem číslo dva. Bylo jich tam sedm, žádný však číslem označený! Tak jsem zase došel k téže černošce, raději jsem vyšel ven a orientoval se podle slunce.
ULIČNÍ PRODEJCI
Mají barevnou pleť, nejraději prodávají Eiffelovy věže ve všech velikostech a barvách, levně, se schopností smlouvat o ceně, všemi jazyky. Žíznivým turistům prodávají balenou vodu. Při dešti změní sortiment a prodávají připravené deštníky. Nabízejí ruční držátka na focení dvou osob najednou.
V tomhle pohledu tam jsou zaostalejší než my v Praze. Všechny cesty jsou vysypány bílou drtí. Ta práší a černé boty turistů jsou pak bílé, jako ty zednické.
Některé trávníky jsou dočasně oplocené, jsou po čerstvé zálivce trávníku. K dispozici a polehávání chodců jsou ty vedlejší, dříve zalité. Pak je prostřídají. Pro poklid rodičů jsou k dispozici dětské útulky. Patří ke zvyku, že Pařížané ve slavnostních oblecích si lehají do trávy.
PEKAŘSKÝ FESTIVAL
Byl v kryté hale, zrovna začalo moc pršet, tak jsem ho absolvoval. Bolely mě nohy, a tak jsem usedl na poslední volné místo na okraji podia. Přijelo ke mně v kočárku sedící dítě, v doprovodu pěti žen. Dítě prý bude jíst, a já osmdesátník jsem ho měl pustit sednout. Dělal jsem, že nerozumím.
POLICIE A VOJSKO
Policie chodí ve dvojicích, v neprůstřelných vestách. Nechtějí se fotografovat. Opasky mají ověšeny pistolemi, spreji, vysílačkami, pouty, baterkami a obušky. Ti bez neprůstřelných vest si je navlékají v postranních ulicích, pak teprve vyjíždějí do dalších akcí.
Pařížské policisty jsem viděl v akci. Právě zatkli mladého, zakrslého arabského zloděje. Urostlý policista ho vláčel za sebou v okovech k policejnímu autu. Neměl od auta klíče, a tak mladá policistka musela pro ně běžet zpět. Když ho upoutali ve voze, ukazoval mu policista rukama, za kolik eur ho propustí. Nechtěl platit, raději se nechal zatknout a odvézt.
Mladí vojáci chodí v trojicích, s ukazováčkem nad spouští. Vyfotit se ale nechávají.
ŽEBROTA
Mají tam také žebrající rumunské Cikánky. Ty většinou v pokleku nevydávají ani hlásku.
Nápaditější byl žebrák v metru. Uměl souvislý a dlouhý žebrácký projev. Chtěl od nás stravenky, jízdenky na metro a peníze. Nikdo mu nic nedal.
Unikátní byla žebračka před Montparnassem. Uměla žebrat plačtivě, vydržela tak celé hodiny. Přesto jí také nikdo nic nedal.
PROSTITUCE
První den jsem v metru zabloudil, linkou 13 jsem dojel temnými tunely až na slunečnou konečnou stanici. Hned se mě přivalila zakrslá žlutá prostitutka, asi z bývalé Francouzské Polynésie. Byla alespoň šarmantní. Při anglofonním hovoru mi nabídla z kabelky suchary. Odmítl jsem, stejně ani netušila, kde ten můj hotel je. Rozešli jsme se rychle. Spěchal jsem do metra, časové jízdenka mi už propadla, musel jsem koupit novou.
Na Champs Elysées ke mně přišel urostlý arabský prostitut. Ani jsem se nezastavil.
Poslední nájezd byl poslední den v části Defensse. To přišly dvě menší, mladé, ale nepříliš hezké prostitutky a chtěly cigaretu. Raději jsem řekl, že už nemám. Odešel jsem.
HYGIENA
Byl jsem zděšen, představy z mládí o tamní cibvilizaci byly rázem ty tam. Hotelový pokoj měl sice vodovod i s teplou vodou, mýdlo ale žádné. Patro mělo toalety na obou křídlech. V jednom „uklízel“ černoch, druhý byl silně „zaneřáděný“. Automatické splachování při zavírání dveří bylo málo funkční. Umyvadla nikde!
U jídelny také žádné umyvadlo ani ručníky! Nebyla snad dřívější Praha dokonalejší?
BYDLENÍ
Náš moderní hotel byl na turistické, ale i černošské periférii. Měl dva recepční. Tlustý a velký černoch pořád jenom seděl a někam telefonoval, dnem i nocí. Každého odmítal a posílal k vedlejší bělošské recepční. Na práci tu byla ona. Měla před recepcí dlouhou frontu zájemců.
Hluk z ulice byl jen dopravní, nikdo z chodců nemluvil hlasitě.
KULTURA
Před Montmartrem na schodišti hrál harfeník, tohle ani v Praze nemáme.
Chodící sochy - herci neměli nápaditější kostýmy, ani líčení.
Zrovna probíhalo katolické biřmování, s mladými děvčaty, s věnečky na hlavách. Vše se fotografovalo jejich příbuznými.
Malíři na Montmartru vystavovali a prodávali obrazy. Jeden obraz se mi moc líbil. Byla na něm úzká pařížská ulice v poledním slunci, s ostrými stíny.
Název bistro vznikl právě zde, na Montmartru. Dříve tu pracovalo mnoho Rusů, povzbuzovali se výkřiky „bistro, bistro“. Tak se to po světě odtud rozšířilo.
HOLUBI
Jsou v Paříži moc přemnožení. Motají se chodcům pod nohama, žebrají o drobky, nalétávají na ně, do vlasů, do těla. Umí za letu turistovi pokálet hlavu.
ZÁVĚR
Po čtyřdenním chození po tvrdé pařížské dlažbě mě moc bolely nohy a záda. Ještě snad jeden den chůze navíc, a musel bych tam chodit o berlích.
V mládí nám říkali, že kapitalismus umírá. Viděl jsem to umírání – bylo vlastně krásné!
Při návratu Německem už začala vyšší civilizace. U benzinových pump byly restaurace s venkovními stolky, lavicemi a popelníky.
NÁVRAT DO PRAHY
V Praze před naším činžákem se z parku ozývaly hrdelní hlasy, snad dokonce ty „lidské“. Dospělí Cikáni to pořvávali na svá dítka. Kolemjedoucí silné japonské motocykly je nedokázaly přehlušit! Ještě horší to bylo v přízemí našeho činžáku. Na břichách tam ležel mladý zlodějský pár - bytoví lupiči. Okovy měli za zády. Nad nimi stálo pět urostlých policistů. Nechali mě projít do bytu, zatím ještě nevykradeného.bytu.
NÁSLEDKY
Měsíc po návratu mě ještě bolí celé pohybové ústrojí. V noci se mi zdají jenom francouzské sny. Třeba, jak na koni honím Pannu Orleánskou, při její „svatební cestě“. Ve snu jsem ji dohonil a jako svatební dar jsem jí předal balík akcií.