Loňský eurovíkend v Turecku jsme dostali jako poděkování od dcery a zetě za hlídání malinké vnučky. Nečekali jsme to, byli jsme ohromně překvapeni a taky potěšeni. Také přesvědčeni o tom, že v této zemi jsme ve svých letech poprvé a naposled. Jenže, záte to, člověk míní a osud mění. A tak se stalo, že jsme letos na jaře měli možnost jet nečekaně do Turecka znovu.Tentokrát na celý týden.
6.30 hod. Vcházíme do letištní haly letiště PRAHA. Tu už známe z loňska. Delegátka CK nás všechny vítá a podává poslední nezbytné informace. Odbavujeme zavazadla, dostáváme letenky a můžeme jít k letadlu. Nese jméno Adam a Eva. Hlavou při četbě tohoto jména mi probíhá mnoho...
Uklidňuji se a spolu s manželem vcházíme na palubu. Sedadlo 2E a 2F, to znamená, že sedíme na předních sedadlech vpravo po směru letu. Jedno místečko je u okýnka, druhé uprostřed. Snad vše bude podle mých očekávání.Snad doletíme bez pohromy a v pořádku. Plánovaný čas odletu se zdržuje o 20 minut. No, to to pěkně začíná!
9.05 hod. Kola se pomalinku odlepují od země a my vzlétáme. Na palubě je asi 200 lidí. Všichni jsou účastníky našeho zájezdu. Pod námi pár domečků, pole a vlétáme do mlhy. Při pohledu z okýnka z ní bolí oči. Jako bychom letěli mlékem. Jak může pilot vidět cestu? Co když mu vypoví navigace? Nepochopitelné. Věřím, že nás veze zkušený pilot. Vylétáme nad mraky. Nad námi sluníčko nádherně svítí, pod námi hustá bílá mračna. Vypadají jako obrovské kupy sněhu. Stoupáme, klesáme, opět stoupáme. Chvílemi letíme jako bychom jeli po hrozně hrbolaté cestě, není to právě nejpříjemnější pocit. Po námi stále bílo.
Letušky procházejí s jídelním a nápojovým lístkem. Paní na prvím sedadle vlevo ode mne nevydrží. Sahá letušce po mini skleničce Johnyho Wolkra. Než ji její manžel stačí zaplatit, má ji vypitou. Určitě ani nezjistila, jak chutná. Letuška se usmívá a paní je spokojená.
Kids snack -3 euro, polévka 3 euro, bonbony Haribo 1,5 euro. Twix-1,5 euro, Mars – 1,5 euro, Cappuccino - 3 euro, Red Bull 4 euro, víno 18,75 cl - 3,5 euro, Absolut vodka 5 cl 5 euro, Johny Wolker 5 cl 5 euro. Proč ne, že?
9.30 hod. Mračna se pomalu trhají. Před námi se otevírá monitor. Těším se,že uvidíme letovou trasu. Marně. Na obrazovce máme možnost sledovat Micky Mause. Raději koukám z malého okýnka. Cestičky k městům, cestičky k vesničkám. Jedna je rovná, jiná se klikatí. Kdo se v nich vyzná? Kdo se v nich neztratí?
Přichází hodina H. Čas podávání jídla. Letuška nabízí obložené rohlíky plněné zeleninou a kuřecím masem nebo sýrem. Zároveň s rohlíkem je v látkovém pytlíku i moučník.
Stoupáme, klesáme, opět stoupáme. Najednou slyšíme hlas z amplionu. Zapínáme bezpečnostní pásy. Proč asi? Zdá se mi, jako bychom vůbec neletěli, ale stáli na jednom místě. Jen mračna pod námi plují a plují. Chvílemi vypadají jako hustá mlha. Když se roztrhne, zjišťuji, že letíme nad mořem. Nad Černým mořem. Na monitoru se na chvilinku objevuje mapka. Pod námi je Sofie, letíme rychlostí 811 km za hodinu, jsme ve výšce 10 688 m. Do cíle nám zbývá 227 km, přistaneme za 38 minut. Momentální teplota venku je -51°C. Mě přes malinké okýnko krásně hřeje sluníčko. Pohledem na Černé moře se dlouho nekocháme. Pod námi opět hustá bílá mračna. Tentokrát vypadají jako obrovské péřové polštáře.
Letadlo se naklání vlevo, vpravo. Že by pilot někomu mával na rozloučenou? Nebo na přivítanou s Tureckem? Pomalu klesáme. Mraky mizí a vidíme první město. Istanbul. Přistáváme a všichni jsme šťastni. Vystupujeme pomalu z letadla. Posouváme si hodiny o hodinu dopředu. Je tedy 12.10 hod. Vyzvedáváme si svá zavazadla, jdeme k našim delegátkám, které nás všechny směrují k autobusům.
13 hod. místního času. Autobus startuje a my vyjíždíme směrem k hotelu. Istanbul měří asi 150 km. Jak dlouho asi pojedeme? To nikdo z nás neví. Náš autobus má číslo 3. Letadlo přistálo na asijské části Istanbulu, náš hotel stojí v evropské části města. Celé město má asi 14 milionů lidí. Záměrně píšu "asi", protože přesný počet lidí údajně nelze zjistit. Vjíždíme na most. Pod námi Bosporský průplav. Vjíždíme do evropské časti. Při jízdě tímto směrem neplatíme mýtné, opačným směrem ano. Jsme 65 m nad hladinou Bosporu. Pod hladinou se staví tunel. Po mostě mohou jen dopravní prostředky. Pěší mají vstup zakázán.
Po hodině a půl autobus zastavuje. Před námi 5hvězdičkový hotel ARTEMIS PRINCESS. Vystupujeme z autobusu, bereme si svá zavazadla a jdeme do recepce. Neuvěřitelné množství lidí. Dostáváme kartu a jdeme se ubytovat. Turek se koukne na číslo mého pokoje, ukazuje, že budeme v druhém podlaží. Asi 20 schodů. Výtahem? Ne. Prý pěšky. Koukám na něho, na svůj kufr a opět zvedám oči směrem ke snědému muži. Bere mi kufr z ruky a vynáší ho po schodech nahoru. Jen zírám. Mohu to udělat sama, nebo třeba manžel, ale třeba to má v náplni práce. (NE NE NE – jsou zvyklí na bakšiš). Děkuji a vcházíme do svého pokoje. Pěkný, prostorný, s hezkým nábytkem, televizí, soc.zařízením. Ale je zde velká zima. Rychle zavíráme okna. Snad tu bude brzy příjemně teplo. Venku je 7°C. Z okna vidíme přímo do hotelové jídelny. Jdu zjistit, jaký je výhled z dalších přístupných oken. Jediné je na chodbě. A za ním obrovské překvapení. Pár metrů od budovy se rozprostírá Marmarnské moře. Smiřuji se s faktem, že je březen a koupat se tady ještě opravdu dlouho nebude moci. V pokoji je pořád zima, jdu raději ven na malou obchůzku. Manžel odmítá. Sedá v bundě na sobě a s kapucí na hlavě do křesla a pevně věří tomu, že se někde s někým domluvím a ten někdo nám něco s topením udělá. Nám se to nedaří.
Brouzdám se pískem na pláži, namáčím ruce do ledové mořské vody. Potkávám dost Čechů, kteří si stěžují, že na pokoji je zima a topení nefunguje. Jako zázrakem stojí přede mnou pár, který mě prosí abych je společně vyfotila. Pochopitelně vyhovuji. Prohodím pár slov a dělám dobře. Muž je „odborník“. Jde nám ochotně nastavit na pokoj topení. Jsem šťastná. Nebudeme muset prosit v recepci, kde je neustále nehorázné množství lidí.
Den pomalu končí, jsme unaveni, jdeme spát. Co nás asi zítra čeká?
Pokračování příště
