Čekám v Českém Krumlově na italskou skupinu. Skupina je z Janova, z místa, odkud pocházel Kryštof Kolumbus, a Janované jsou na něj patřičně hrdí. Jsou to zvláštní lidé, říká se o nich, že jsou lakomí, jako se to u nás někdy říká o Moravácích. A Janované se tím dokonce chlubí.
Prohlížím si skupinu, jsou to starší lidé, vlastně skoro všichni důchodci. Vycházíme z parkoviště směrem k Vltavě, abychom přešli most. A hned v první části trasy, jakmile přejdeme most, za mnou přijde starší paní, že nemá peněženku. Tak už i do Krumlova přišli kapsáři. A já vím, že mě čeká cesta na policii, oznámit krádež, a s fotkami Italky na ambasádu.
Prohlídka města pokračuje a po obědě dávám volno, abych s onou ženou běžela na policii. Příslušný policejní orgán je ale za městem a nám nezbyde nic jiného, než si vzít taxíka.
V takovýchto situacích člověk okamžitě pozná druhého. Tato Italka bez jediného slůvka odporu se mnou vyjíždí. Na policii vysvětluji svoji žádost na doklad o krádeži hned ve vrátnici. Pak je zavolán úředník a já celou žádost opakuji. Potom jsme pozvané do kanceláře, kde potřetí opakuji svoji žádost. A příslušný úředník chce vše dopodrobna popsat.
Překládám a zároveň žádám Italku, aby krádež popsala. Ona začíná: „Poslyš, mladíku, rozumíš italsky?“ Je jí 75 let a muž kolem 35 let jí připadá velmi mladý a tyká mu. Já překládám a používám slůvka vy. Z opatrnosti. Tlumočím a říkám jí, že jí nerozumí, ale ona se nedá vyvést z míry a pokračuje bezelstně.
„Tak tedy. Přecházeli jsme most, víš, a já si chtěla udělat fotku a tak jsem se zastavila a když jsem se vrátila, řekla mi Marisa, víš, přítelkyně, že mám otevřený batoh. No a peněženka s doklady tam nebyla.“
Asi čtyřicet minut popisujeme spolu peněženku, batoh a další. Už umím nazpaměť datum jejího narození, jméno i bydliště. A ona se jen usmívá, nejeví žádné známky nervozity ani podrážděnosti. Když konečně úředník dopíše stránku, klidně se „mladíka“ zeptá.
„Máš rodinu?“ On se usměje a kývne hlavou.
„A máš děti?“
„Ano, dvě dcery.“
Italka je mírně překvapená a pak dodává:
„A tak mi dej adresu, abych jim mohla něco poslat.“
Říkám mu, že chce jeho adresu.
„To nejde.“
„Ale jdi, proč ne?“
Vše je dopsáno, podepsáno.Vyplněné formuláře předány.
„A teď tu adresu.“ Žena se nedá odbýt. Nakonec ji přece jen dostane.
Dívám se na onu Italku. Ta žena je malá, drobounká. Vše je na ní drobounké. Postava, drdůlek, drobný obličej vyzařuje vlídnost, pochopení, a tím i vnitřní sílu. Nejhezčí na ní je právě to pochopení a cit pro druhého. Svět je pro ni přátelský a ona se také přátelsky chová. Vím o ní, že je vdova, že má syna, a hlavně z jejího chování vím, že její život nebyl těžký. To se totiž pozná v těchto nepříznivých situacích. Někteří lidé jsou nesmírně nepříjemní, kousaví, ironičtí. Bez schopnosti se nad problém povznést. Ale tuhle ženu ani nenapadá, že by se měla rozčilit. Dokonce radostně tiskne adresu a my odcházíme. Ale to už mi zvoní mobil a slyším hlas vedoucí.
„No, kde jste?“
„Za chvíli přijede taxík a do 10 minut jsme v autobusu.“ Odpovídám rychle.
Vyjíždíme s hodinovým zpožděním a já s pocitem, že i přes zdánlivě nepříjemné situace se dá přenést a řešit je s vlídností. Ten úředník na policii ale bude koukat, až mu přijde balíček. Jsem totiž přesvědčená, že jej ta Italka pošle.
No, a to se o Janovanech říká, že jsou lakomí.
