Na tyto dny připadá výročí konce II. světové války. Z médií slyším vzpomínky historiků i účastníků, proto jsem se rozhodla napsat i svoje vzpomínky. Narodila jsem se necelý rok před koncem války, takže čerpám spíše z vyprávění mých rodičů. Bohužel, na některé detaily se jich už nemohu zeptat. Přesto chci to, co jsem si zapamatovala z vyprávění rodičů, sepsat také proto, aby si moji vnuci a vnučky po mnoha letech mohli přečíst, co prožívali jejich praprarodiče v malé vesničce v severozápadních Čechách.
Každá válka začíná mobilizací. Můj otec s několika dalšími občany naší vesnice byli přiděleni do jednoho z těch betonových bunkrů, které byly vybudovány v 30. letech v Krušných horách, nad městem Chomutov. Nevím přesně, ale myslím, že říkal, že tam byli asi dva měsíce. Nikdy se můj otec netaji tím, jak se mu ulevilo, když přišel rozkaz, že všichni musí vyklidit pozice. Nebyl asi žádný hrdina, ale myslím, že se na to díval pragmaticky. Za prvé, jistě si dělal starosti s naším hospodářstvím, které zůstalo celé na starosti mé matce, a za druhé, znal názory obyvatel pozdějších, tak zvaných Sudet, vždyť naše vesnice leží 2 km od bývalých sudetských hranic. Došlo-li by k válce, měli by tyto proněmecké fanatiky v zádech.
Územím, kde leží má rodná vesnice, se nepřehnala fronta, nebyli zde židovští obyvatelé, takže se zde nebojovalo, neproběhlo vystěhovávání a ani žádný odboj nikdo neorganizoval. Jediný, kdo z naší vesnice zahynul v koncentráku byl syn paní Kotnerové, který ale už bydlel v jiné vesnici. Tam prý v hospodě vykřikoval, že to Stalin stejně vyhraje. Někdo ho udal a to byl jeho konec. Myslím, že se nikdy nikdo nedozvěděl, kdo byl ten udavač.
U nás se nic takového nestalo, i když se prý u piva povídalo leccos. Jediná „protistátní činnost“ byly černé zabijačky. Maminka vyprávěla, že se vždy uvařila rajská omáčka. Ta prý voněla do okolí tak, že přehlušila vůni zabijačkových pochoutek. Prase se zabíjelo vždy v noci. Nebylo to ale bez rizika. Ve vesnici Nečichy, vzdálené asi 8 km, poslali Němci za černou zabijačku celou rodinu do koncentráku. Také čas od času dělali Němci domovní prohlídky. Moje matka vyprávěla, že se jí jeden rok urodil mák. Měla ho plný pytel. Jednoho dne se rozneslo, že ve vesnici začali s domovními prohlídkami. Maminka nechtěla, aby mák padl do rukou Němců, šla tedy a pytel máku pověsila na provaze do studny. Byla to dobrá kuchařka, její makové koláče byly výborné. Jenomže, jak se hlídka blížila k našemu domu, maminka to nervově nevydržela, nevěděla, co s pytlem, tak vzala nůž, přeřízla provaz a pytel spadl do studny. Němci sice nic nenašli, ale makové koláče se už také nekonaly, navíc naši museli studnu několikrát vypumpovat, aby ji vyčistili.
Když se blížil konec války, vyprávěli rodiče o tak zvaných Národních hostech. Byli to Němci, kteří prchali ze Slezska. Byli zbědovaní, na vozech vezli všechen svůj majetek a pospíchali do Německa, aby je nedohonila fronta. Jedněm prý zemřela babička, oni ji naložili a vezli ji pohřbít do Německa. Taková to byla doba.
Také naši vyprávěli, že když spojenci bombardovali Drážďany, byla to taková záře, že byla vidět až u nás. Nebo když bombardovali rafinerii v Litvínově, tak drobné úlomky padaly i na pole za vesnicí. Několik bomb, aby si letadlo ulehčilo, shodilo u nás do polí. Ještě dnes je tam patrná prohlubeň.
Konec války byl již na dohled, naší vesnicí tehdy projížděli prchající němečtí vojáci. Matka vyprávěla, že se na ně dívali z okna se mnou v náručí, tak jako všichni v obci. Později si uvědomila, že kdyby některý voják zmáčknul spoušť a všechny nás pokropil, tak už tady nejsme. Jenomže oni prý byli unavení, vystrašení a chtěli být co nejdříve v americkém zajetí. Tak co by si komplikovali život.
Ještě si vzpomínám, jak vyprávěli rodiče, nevím přesně kolikátého května to bylo, bouchal u nás na vrata starosta a s ním lidé v černých uniformách, několik mužů a jedna žena, s nákladním autem a že by chtěli přespat. Naši říkali, že nemají místo, oni ale, že jim stačí přespat na slámě. Moji rodiče měli strach, tak je pustili do dvora. Ráno brzy odjeli. Našim dali za odměnu nějakou bednu, že prý to je radio. Později, když to chtěl otec zapojit, zjistil, že je to rozhlas. Až za dlouhou dobu, když se začalo mluvit o Terezíně, tak nějak si vyvodili, že to tehdy byli asi prchající dozorci z Terezína. I ten rozhlas by tomu nasvědčoval.
Nikdy jsem nemohla pochopit, a ani dnes to nechápu, že běžní obyvatelé tenkrát nevěděli, že existuje Terezínské ghetto, i když je Terezín od nás vzdálen asi 30 kilometrů. Nic se nevědělo o koncentračních táborech, holocaustu a podobně.
Byla to krutá doba. Snad dá Bůh, že se už nic takového nebude opakovat.