Loni v květnu jsem psala o návštěvě Beskydských zahrad. Nyní se situace opakovala. Ovšem termín byl o 14 dnů dříve než loni. Škoda. Jednak nebylo dostatečně teplo, jednak ještě nenastal ten správný čas.
Ale od začátku. Když jsem byla požádána vedoucí jedné nejmenované cestovní kanceláře, zda bych nepomohla se zajištěním zájemců o jednodenní zájezd, neváhala jsem asi sekundu. Našim seniorům se toto místo líbí a mně pochopitelně taky. Tak, proč nejet. Doufala jsem, že takových 10 -15 seniorů se určitě přihlásí. Jo, jo, nakonec jsme obsadili skoro celý autobus. Jen pár lidí se k nám přihlásilo přímo v cestovní kanceláři a ta musela vyslat autobusy dva. Domluvila jsem se s paní vedoucí, že nepotřebujeme průvodkyni. Toto přece zvládnu. Určitě „levou zadní“.
Domluveno! Dnes ráno jsem vstávala celkem dosti brzy. Ne proto, že bychom snad tak brzy ráno vyjížděli. Ale hlavně proto, abych „náhodou“ nepřišla pozdě. Je pravdou, že tento problém poslední dobou mívám skoro před každou delší či důležitější cestou.
Přicházím k naší radnici asi půl hodiny před plánovaným odjezdem. Jaké je mé překvapení, když už tam vidím stát asi 10 seniorů. Že by měli stejný problém? Přece jedou za potěšením, ne za povinnostmi.
Autobus přijíždí včas. Představuji se panu řidiči, dělám nutnou prezentaci. S hrůzou zjišťuji, že mi 2 lidé chybí. Řidič žhaví telefon. Po dosti dlouhé době se dozvídá, že senioři zaspali a vzbudilo je až zvonění mobilu. Škoda, řidič sdělil, že musíme odjet. Tito manželé bohužel nebyli naši senioři, ale jedni z těch, kteří se přihlásili u CK. Mrzelo mě to, ale nemohla jsem nic dělat.
Usedáme, všechny přítomné seznamuji s dnešním programem a s tím, co na ně čeká na první zastávce.
Cesta ubíhá zajímavě. Řidiče zlobí navigace a značení na silnicích není zrovna dle našich představ. Asi po 80 minutách jsme na místě. Naše první zastávka je v obci Goczalkowice. Venku je nepříjemná zima. Jsme rádi, že máme s sebou svetry, někteří i čepice. Kocháme se pohledem na nádherné dekorace s kytkami. Staré opotřebované nefunkční jízdní kolo vyhodit do sběru? Proč? Stačí natřít, nebo ani nenatřít, pověsit na ně nějaký džbánek, konvici, starý hrnec, naplnit zeminou, osázet květy a pastva pro oči je na světě. Velký kámen? Že nevíte, co s ním, a na skalku už se nevejde? Stačí ze železa udělat nějaký tvar, do drátěného oka zasadit balvan a krásný pták je hned jako živý. Máte lavičku, na kterou ze všech stran fouká? Stačí zajímavá pergola a je po problému. Máte dost času a dobrou náladu? Chcete se trochu pobavit? Vejděte do labyrintu a o zábavu máte postaráno.
Když na kolemjdoucí hulákám, že jsem právě asi zabloudila, ujišťují mě, že bez “šéfky“ neodjedou. Jen ať se snažím nalézt východ… I toto se daří. V celém areálu je zákaz kouření a neplatí se zde žádné vstupné. Srovnat tuto nádhernou zahradu třeba s olomouckou Flórou či Věžkami je nemožné. Goczalkowice by zásadně musely vyhrát! Vycházíme z této relaxační zahrady a vcházíme do prodejní části. Ti, co mají zahrady, mají co dělat, aby se udrželi a nevykoupili vše.
Po 2 hodinách odjíždíme. Dalším cílem je obec Pisarzowice. Zde jsou na jedné cestě - v těsné blízkosti - 3 zahrady různých majitelů. Všichni se snaží o to, aby byli těmi nejlepšími, a všichni se dokážou uživit! Ani zde se neplatí vstupné. Oči se krmí pohledy na krásné záhonky, na parádní dekorace, na odpočinková místa. Dušička je spokojená, srdíčko jásá a tělíčko se viditelně uklidňuje.
Jednu chybu ale registrujeme. Kdybychom přijeli o 2 týdny později, byli bychom účastníky Svátku kvetoucích azalek. Kdybychom přijeli příští týden, mohli bychom navštívit velice krásnou soukromou zahradu. No, kdyby. Nestalo se tak. Jeli jsme dnes, tak se musíme smířit s realitou.
Po dalších 2 hodinách opět odjíždíme. Asi po 1 kilometru zastavujeme u poslední plánované zahrady. Zahrady Japonské. Opět v jiném stylu než ty předešlé. Pahorkatiny, kopečky, vodní prvky, fakt krása. Už nás bolí nohy, ale když už jsme tady, tak přece musíme vidět vše. No, ne? Trochu se otepluje, tak si na chvíli sedáme na lavičky, abychom si odpočinuli. Po hodině odcházíme k autobusu. Dochvilnost mě snad už ani neudivuje. Jen řidič je velice mile překvapen. Domů to máme asi 70 kilometrů.
Budeme tam „cobydup“. Jo jo, všichni jsou o tom přesvědčeni. Ale jeden míní a druhý mění. Cesty jsou značeny opravdu nedostatečně. Stačí jedno špatné odbočení a smůla je tady. Přes cestu nám proběhla černá kočička. No, žádné neštěstí se nestalo, ale bloudění nám dalo všem zabrat. Domů jsme s velkou slávou dojeli po více jak 2 hodinách. Sice unaveni, ale zdraví, celí, v pořádku a plni nejrůznějších kladných zážitků. I vám něco podobného plně doporučuji!
| Fotografujete rádi? Zúčastněte se naší fotosoutěže s názevm Jarní fotopříběh. Pošlete sérii fotografií doprovázenou textem a vyhrajte tablet Lenovo! Více informací o soutěži najdete zde. |
