Horké nedělní ráno. Po klidné noci se jdeme nasnídat.Žádné překvapení nás nečeká.Nabídka je stále stejná.
Do 12 hodin musíme odevzdat klíče od pokoje. Balíme zavazadla ukládáme je do místnosti k tomu určené. Vyzvedáváme si pasy a jdeme na poslední prohlídku velkoměsta.
Sluníčko pálí,chytáme ještě trochu bronzu a cestou vyhledáváme stín.Po půlhodině docházíme k místu s prvními lavičkami.Dokonce je i jedna prázdná. Sláva!!!Sice není ve stínu,ale nevadí.Je přece známo,že je lepší špatně sedět,než dobře stát.Sedáme si a kocháme pohledem na okolí.Lavička stojí pod stromem lemovaným maceškami. V nich bezstarostně odpočívají čtyři kočky. Na protější lavičce spinká v klíně babičky malá,snad dvouletá holčička.Vedle stojí kočárek s miminky-dvojčátky.Je zřejmé,že se jedná o opravdu potřebnou babičku.
Před námi kamenné schodiště.Na něm jsou úhledně rozložené boty,tašky kufry...
Starší muž se snaží prodávat své zboží. Bez ohledu na to,že je neděle a paří sluníčko.Občas k němu přiběhne malý klouček a zase odbíhá někam pryč.Přichází starší paní a přináší muži jídlo.Oběd?Svačina? Kdož ví.
Lidé se občas prohrabou v botách.Muž je pak zase velice pečlivě srovná dle svých představ.
Nemá-li kolem sebe žádné zájemce,sedá si na židličku a otevírá v igelitu zabalenou knihu.Korán.
Přichází návštěvník . Knihu zavírá a ukládá na připravený polštářek.
Není –li rušen opět velmi opatrně bere knihu do svých starých rukou.Toto se opakuje několikrát.
Vstáváme a pokračujeme dál.Naposled docházíme k mešitě,abychom se rozloučili.Víckrát se tu už určitě nedostaneme.
Venku sledujeme muže umývajícího si nohy před vstupem do mešity.Všude je spousta lidí. Docházíme k univerzitě.Za jejím plotem nádherná zahrada.Máme smůlu.U vchodu stojí ochranka.Do areálu nás nepustí..Nejsme ani studenti s patřičnými průkazkami ,ani jejich hosté.
Koukáme na zajímavé a velmi hezky oblečené mladé dívky.S nejrůznějšími šátky na svých hlavách.Sluší jim to.
Sedáme na další prázdnou lavičku. Kolem spousta zeleně,stromů. Mnozí lidé sedí na trávníku,jiní na lavičkách.Mezi nimi také dnes neustále chodí prodavači čaje či vody.Nechybí pochopitelně ani čističi bot.Na protější lavičku si chtějí usednout dívky,které jsme před chvílí obdivovali.Jakmile zjistí,že mám v ruce fotoaparát,jako na povel se stavějí vedle sebe a dávají najevo, že si je můžu vyfotit.Činím tak,dívky se usmívají,sedají na lavičku a vesele se baví.Kdo ví,možná i na náš účet.Nerozumíme jim.
Čas běží,pomalu se vracíme ..Na velkém kameni sedí černošský tatínek ,na kolenou má nádherné dvě děti.Lidé si je fotí.Nemůžu být pozadu.Tatínek je viditelně rád.Na své hezké kluky je patřičně pyšný.
Přicházíme k hotelu.Je hodina H. Máme odjíždět.Autobus nikde,delegátka nikde…
Po asi 20minutách příchází turecký průvodce,hledá naši delegátku.Následuje jeden telefonát,diskuse,,,druhý…přijíždí autobus.Průvodce s námi nastupuje a jede na letiště.Delegátka nedorazila.Hoch neumí česky,my neumíme turecky.Nádherná konverzace.Víc než půl hodiny trvá,než posbíráme hosty z dalších hotelů.
Dojíždíme k letišti.Držíme se davu,protože Turkovi nerozumíme.Vše zvládáme celkem v klidu a bez problémů.Dostáváme se až k místu,odkud vidíme letadla.Čekáme ,až se z amplionu ozve slovo PRAG. Čas odletu je tady,nikdo nic nehlásí,světelné tabule ukazují snad všechna letiště světa,jen PRAG tu není.
Po hodině zpoždění,bez jakéhokoliv vysvětlování či omluvy můžeme konečně vstoupit zase do letadla.Opět máme štěstí.Zase místečko u okna.Tentokrát tam pouštím manžela.Ať má taky radost a nějaké zážitky.Začíná večer,rychle se stmívá.Na navigaci čteme venkovní teplotu -70°F. Omývá mě z toho pot.
Nechtěla bych sedět venku na křídle.
Dostáváme chutnou večeři.Už si neříkám o kafe.Co kdybych si ji opět osolila jako cestou tu.Dávám si colu. Do té nemusím nic přidávat. Jo,jo,náhoda je prevít. Tak ji nebudu zbytečně pokoušet.
Po necelých třech hodinách letu přistáváme na letišti v Praze. Opravuje se zde jedna dráha,takže čekáme,až se pro nás něco uvolní.Další zpoždění.
Konečně vystupujeme,v pohodě nacházíme svá zavazadla a odcházíme ven,kde už na nás čeká v autě„náš řidič“.
Tvrdá realita.Pár dnů krásné dovolené loňského eurovíkendu skončilo.Zůstává nám spousta nádherných a nezapomenutelných vzpomínek a začínají opět běžné,každodenní starosti.
Holt-takový je život!
