In vino veritas

Dva páry očí se kříží,
mezi nimi stolek,
nohy se k sobě blíží,
ze dvou jde žár,
ty útočí,
ústa se ve sklence vzhlíží,
oči jsou vlahé rozloučením,
ruka sklenku dokola točí,
rty tvrdě pijí šumivé víno,
spleteně se svírají
pod stolkem nohy,
dvě oči unaveně zírají
ve víno červené,
do dna vypít svůj barevný sen
a to je rozloučení,
nepřijde už den
a s ním nové snění,
nová prosebná vyznání,
nikdo tě nebude už vést,
už nikdo nebude ti lhát,
že by tě mohl mít rád,
vždyť všechno byla pouhá lež,
co ještě víno zobrazí,
nežli ho vypiješ
a skončí rozloučení,
všechno, co bylo řečeno,
bylo pro pobavení,
žárlivost,
to se ti jen zdálo
a ostatních slov
těch bylo tak málo,
rozechvění,
co si to namlouváš
a co ty ze života vůbec znáš,
čím vlastně jsi,
že tolik chceš,
vypij to víno
a pak běž,
skrze sklenky červenou září
je vidět shovívavý úsměv
na protější tváři,
ruka se zachvěla,
víno rozhoupala,
to dělat neměla,
skanulá slza se vykoupala
ve víně šumivém,
nohy se vyprostily ze zajetí
a sklenka letí
v úderu dunivém
na tisíc střípků rozbita,
střepy jsou štěstí říkáš,
i když je láska zabita
a podáváš mi svoji číš,
kladu ústa tam,
kde byla tvoje,
však nepiji,
tichounce rety moje
aniž to kdy zvíš
zas říkají mi dál,
jak drahým ses mi stal,
vidím tvůj shovívavý úsměv,
cítím tvých nohou žár,
šumivé víno do dna vypíjím,
tvou i svou lásku
ted ráda zabíjím,
teď můžeme si zase lhát,
kdo koho má
či nemá rád,
pěnivé víno krev mou rozšumělo,
co bylo bude,
vše se zapomnělo,
jsme oba opilí,
nebo já jen,
co jsme to spolu tropili,
ale ne,
vždyť to byl sen
a tys byl do něj stržen,
ač nechtěl jsi,
mé verše však
brát neměl jsi,
když lásky jinde přece máš,
teď když jsme oba opilí,
snad abychom se smířili
a znovu přiťukli si
in vino veritas,
můžeš mi říkat pravdu zas,
i té snad neuvěřím,
protože víno  v číškách měřím,
upíjím statečně
utopena v očích tvých,
nohy své v zajetí,
na rtech falešný smích,
tvé ruce držím bezděčně
a srdce tolik tolik bolí,
to víno potřebuji jako soli,
jen můj mozek ptá se jasně:
jsou srozumitelné mé básně?