Nebe začíná metr nad zemí

Nebe začíná metr nad zemí

27. 4. 2015

Tu dubnovou neděli bylo v parku víc lidí než obvykle. Postávali v hloučcích na chodníku, opírali se o zábradlí na několika můstcích klenoucích se přes umělé tůňky, dosud pokryté slabým ledovým škraloupem, korzovali přes celý park od starého dřevěného altánku, obrostlého popínavou zlaticí, až k novodobé besídce se zděnými sloupy a šindelovou střechou nebo posedávali na lavičkách, z jejichž úzkých šprlí již slunce stačilo vysát zimní chlad. Všechny sem přilákalo neobvykle teplé, jarem vonící povětří. A sluneční svit. Ten obzvláště. Bylo krátce po poledni a hřejivé louče na všech tvářích spálily zbytky zimní trudomyslnosti a rozžehly pocit optimismu. Znáte to, najednou se vám uleví. Přežili jste jakž takž ve zdraví další zimu a je tu jaro, je tu chuť žít. Jarní vůně protepleného ovzduší ve vás probudí naději na lásku.

Seděl jsem v parku na osluněném místě s nadějí v duši, že snad nějaká láska ještě přijde. A že bude hezčí než socha Diany, která stála opodál. Byla vytvarovaná z umně pokroucených ocelových plátů, tyčí a koulí. Popravdě řečeno, že je to Diana, starořímská bohyně lovu a lesů, bych asi nikdy nepoznal, nebýt bronzové cedulky umístěné na soklu. Proti modernímu umění nic nenamítám, každý se nějak musí živit. Člověk aby měl ale bujnou fantazii, když by chtěl v té podivné pokroucenině rozpoznal ženské tělo. Nicméně od toho tu fantazie je, aby nám byla průvodkyní na cestě do umělcovy duše, po které bychom jinak ve své přízemní praktičnosti nešli.

„To je vobloha, co?“ naboural se do mého dumání chrchlavý hlas kamaráda Véni Šimůnka, který seděl vedle mě. Pozvedl vycházkovou hůl, rozšafně s ní bodl do jarního blankytu nad našimi hlavami a dodal: „To se budou ženskejm zapalovat lejtka! Co, dědku?“

Necítil jsem se jako dědek a o zapalování ženskejch lejtek jsem mluvit nechtěl. Už už jsem měl peprnou odpověď na jazyku, ale spolkl jsem ji. Pouštět se s Véňou do hovoru byla vždycky riskantní záležitost na několik hodin, a ty jsem mu obětovat nehodlal, třebaže byl jinak můj nejlepší kamarád. Kam se ale přesunout? Jinde v parku nebylo tak příjemně. Tohle místo bylo jedno z mála, které nemělo kolem sebe stromy, ani nebylo schované mezi keři jasmínu, brslenu a žlutokvětého čilimníku. Slunce tu hřálo celé odpoledne. Mluvit se mi ale moc nechtělo. Odpověděl jsem jen: „Hm...“

Václava Šimůnka, kterému nikdo neřekl jinak než Véňa, jsem znal již léta. Nedávno oslavil osmdesátku, ale bohužel ne v kruhu rodinném. Rodinu totiž neměl. Žil sám, nikdy se neoženil. Pokud vím, nestěžoval si. Naopak svůj svobodný stav velebil a druhým doporučoval. Přes svůj obří pupek si nezavázal tkaničky u bot. Vždy potřeboval asistenci. Byl jsem toho často svědkem. Úplný rituál doplněný o škádlení. Odehrávalo se to asi nějak takhle: hezká, mladá žena Véňovi zaváže tkaničky, opucuje svrchník a narovná klobouk. „Fešák jako vždycky,“ zalaškuje, „škoda, že nejsem o nějaký rok starší, hned bych takovýmu štramákovi podlehla.“ Véňa se rozchechtá a rozkašle. „A to né, Janinko,“ odpoví kuckavě, „jen zůstaňte mladičká pro toho svýho fešáka. Pamatujte si, čím mladší ženu muž má, tím dýl bude žít. Já bych sice vedle tak krásnýho stvořeníčka, jako jste vy, Janinko, žil klidně až do sto padesáti, ale to bych už vypadal... no fuj, jak plíseň na sejru!“ „ Ha ha,“ zasměje se Janinka a ukáže bílé zoubky krásně seřazené do obloučku. „Ale kdepak, pane Šimůnek, vy byste nebyl jen ledajaká plíseň. Vy byste byl ušlechtilá plíseň, pane Šimůnek, ušlechtilá!“

Dneska se ale, myslím, obouval sám. A nakonec, co je mi do toho. Hlavně, že teď mlčí.

„To sluníčko dnes hřeje jako blázen,“ zpražil Véňa mou radost z ticha. „To není dobrý, to je moc brzy. Začnou dřív kvést stromy, a pak to zmrzne a nebudou jablka, a to pak nebude žádnej hřích, protože k hříchu potřebuješ kromě ženský ještě jabko, že jo...“

Nic jsem na to neřekl, jen jsem si myslel. že je to stejně jedno, jestli zmrznou nebo ne, když sem vozí jablka z Polska, a to že je taky hřích, když máme vlastní jabloně.

„Hergot, ty máš dneska ňákou tichou poštu,“ šťouchl do mě po chvilce našeho mlčení Véňa. „Vždycky sršíš vtipem, a dnes nic. Nejseš zase zamilovanej?“

To už nevydržím a vybafnu: „Zase? Jak zase? Já jsem, kamaráde, nebyl zamilovanej, co Miluš odešla. Jako bys to nevěděl! Nerejpej... Vyhřívej si kosti a mlč!“

„Mlčet budu, až mě budou házet do jámy, na rozdíl vod ostatních, který budou řvát....“

„Smíchy,“ prohodil jsem uštěpačně na půl úst.

„Co smíchy?“ zeptal se nechápavě Véňa.

„V tvém případě budou řvát smíchy....“

„No to možná taky, to máš recht. To by bylo vůbec nejlepší. Až umřu, slib mi, že budeš řvát smíchy.“

„Nežvaň hlouposti, člověče,“ odsekl jsem.

Véňa hekl, ale neznělo to bolestně, spíš úlevně. Rozkašlal se, pak zvrátil hlavu dozadu a nastavil tvář slunečním paprskům. Ruce sepjaté v klíně si pohrávaly s rukojetí vycházkové hole, kterou svíral mezi stehny. Chvíli cosi nezřetelně brumlal a pak zničehonic řekl: „Už tu dlouho nebudu. Tohle byla moje poslední zima.“

Překvapeně jsem se na něj podíval. Měl oči zavřené, lehce pohyboval rty a výraz jeho obličeje byl nezvykle klidný. Několikadenní strnisko na jeho bradě vypadalo ve slunečním světle jako vyhřívající se mládě dikobraza. „Véňo, takhle bys neměl mluvit,“ odpověděl jsem a přál jsem si, aby to znělo optimisticky, „vždyť jsi zdravější než já. A ženský se ti stále líbí. To je jasný znamení dlouhověkosti.“

„Ale prd,“ odsekl Véňa a zakašlal. „Sotva dejchám. Ale ženský se mi líbí, to máš recht.“

„No tak vidíš,“ usmál jsem se. „V Japonsku se muži v osmdesáti teprve žení a v pětaosmdesáti mají s ženou první děcko...“

Narovnal hlavu a otevřel oči. „Mají děcko s pětaosmdesátiletou bábou?“ zeptal se zcela vážně.

„No to asi ne,“ odpověděl jsem se smíchem, „ožení se s dvacítkou, nebo tak nějak.“

„No jo, tak to jo. To by se mi líbilo. Ale nejsme v Japonsku, že jo. A na stará kolena mě tam už nikdo nedostane. To už není pro mě...“

Zdvihl hůl a píchl s ní do prostoru před sebou. „Kterej vůl sem postavil tuhle sochu, nevíš?“ změnil zčistajasna téma. Na jeho přeskakování z myšlenky na myšlenku jsem už byl zvyklý. „Kdo ji sem postavil, to nevím,“ odpověděl jsem s úlevou, že obrátil list svého předešlého pesimismu, „ale docela by mě zajímalo, co to je za chlapa, kterej vidí ženskou takhle.“

„Já myslel, že se ti ta kovová kostra líbí, nebo ne?“ řekl Véňa a znělo to potutelně. „V jednom kuse na ni hledíš zamilovanejma vočima...“

„Hele, brachu,“ skočil jsem mu do řeči, „co si zase vymejlíš! Jakejma zamilovanejma vočima? Viděls někdy moje oči zamilovaný? No viděls?  Neviděls, protože jsi je ani nemohl vidět. Už se zamilovat nedokážu. Natož do téhle kovové kostry... Miluš byla jediná...“

„Ale už je to nějakejch sedm roků, co zemřela,“ podotkl smířlivě Véňa. „Dej jí pánbůh věčný nebe, byla to dobrá ženská. Ale ty bys takhle neměl bejt sám.“

Odmlčeli jsme se a já se na chvíli pohroužil do vzpomínek. Připomínka milované ženy, která dobojovala svůj nelehký životní zápas před tolika roky, mě bodla u srdce. Ale jinak měl Véňa pravdu. Zůstal jsem sám. Děti jsme s Miluškou mít nemohli a nikoho jiného jsem už neměl. Toužil jsem se znovu zamilovat. Jenže navázat novou známost ve stavu, v jakém jsem se nacházel, mi nějak nešlo. Na to jsem byl příliš nesmělý, i když jsem se dokázal s ženami bavit a někdy být i vtipný. Ale buď mě všechny vnímaly jako movitého důchodce, kterého by rády opatrovaly, nebo jako nekňubu, s kterým si nic neužijí.

„Vidíš támhlety dvě? Vidíš je? U toho zábradlí?“ zahlaholil Véňa a opět změnil téma. „Vidíš je?“ Rýpl do mě holí a trhnutím hlavy naznačil směr, kterým se mám podívat. Na nedalekém můstku živě debatovaly dvě dívky. Ležérně se opíraly o kovové hrazení a bylo patrné, že si mají o čem povídat. Smály se a co chvíli se k sobě nakláněly. Stály jen v upnutém tričku, mikiny opásané kolem beder. Slunce ještě stále intenzivně hřálo a dívkám patrně dělalo velmi dobře nastavit hrudník paprskům.

„Jejda, jejda, to je krása,“ vzdychl Véňa s očima upřenýma na dívčí poprsí. Zavrtěl se, jako kdyby seděl na rozpálené plotně. „Sice už na tu dálku nerozeznám detaily, ale živě si ty kozičky dokážu představit.
Jo, člověče, a víš, že chlapi, který se rádi a často dívají na ženský kozy, mají nižší krevní tlak, méně trpí srdečními chorobami, mají pravidelnější tep a žijou o pět let dýl než ti, co na ně nečumí? Víš to? Nevíš? To nějakej doktor v Německu udělal výzkum a zjistil, že okukovat ženskejm poprsí je zdravý. Na svý klinice umožnil nemocnejm chlapům dívat se denně deset minut na nahý ženský prsa. To prej úplně stačí. Deset minut denně, člověče. A ti, co si dopřáli těch deset minut, se uzdravili rychleji než ti, co se koukali celej den z vokna do parku akorát na nahý prdele veverek.“

Usmál jsem se. „A prosím tě, jak to v tý nemocnici dělali? To jim jako na pokoj přišla sestřička, svlíkla plášť, pod ním samozřejmě nic, cvakla stopky a řekla: So, mein geliebtes, teď deset minut šmírujte mý kozy?“

„Ha, ha, možná, že jo, to já přesně nevím. Ale kruci, člověče, ani nevíš, jak mě to štve, že to nezavedli v našich špitálech! To bych se hodil marod každej tejden.“

„Navrhni to svý doktorce,“ uculil jsem se při té představě. „Místo, aby ti pořád předepisovala nějaký prášky, řekneš: Paní doktorko, bolí mě dnes levý rameno. Ona vyndá levý prso a řekne: Pane Šimůnek, teď mi ho šmírujte pět minut a bude to dobrý...“

„Na to mý rameno by pět minut nestačilo,“ odpověděl vážně Véňa. „To už by potřebovalo nejmíň hodinu, ale ne koukat na prsa paní doktorky. To by se mi zkřivily celý záda, starý brachu. Vždyť ona je skoro v mým věku... Jó, takhle vidět prsa její mladý sestřičky, to bych byl hnedle rovnej jako topol!“

Oba jsme se upřímně zasmáli a na chvíli zmlkli. Jak to tak vypadalo, představa něžných, pevných a krásně tvarovaných dívčích prsů nás docela rozněžnila. Natočili jsme tvář k hřejivému dubnovému sluníčku, zavřeli oči a snažili se za víčky vydolovat z hlubin paměti našeho dávnověku nějaký ten obrázek dívčího poprsí.

„Velký jsou dobrý, malý jsou taky dobrý,“ přerušil Véňa mlčení. „Podívej se třeba na támhletu slečnu, co za chvíli půjde kolem. Vidíš? Skoro tam nic nemá, ale jak se hrdě nese.“

Když mladá dívka přešla, řekl jsem: „Hrdě se nesla, to jo, ale neměla tam ne skoro nic, ale vůbec nic.“

„Lentilky pod kobercem,“ podotkl suše Véňa. „Máš pravdu. To bych se mohl koukat celej den a neprodloužil bych si život ani o minutu.“

Další půlhodinku jsme strávili pubertální klasifikací prsů žen, které přešly kolem nás. Cecky, bambule, mlíkárny, věšáky, balóny, citróny, dudy, melouny, žehlící prkno...

„Mně se ti, kamaráde, furt líbí mladý holky. Tobě ne?“ podotkl Véňa, když jsme skončili s klukovinou, při které jsme dokázali tolik omládnout.

„Copak o to, líbí,“ odpověděl jsem s povzdechem. „Ale to je asi jediný, co ještě můžu. Znáš ten text Výhody přicházejícího stáří, ne? Budou se ti čím dál víc líbit mladý holky, ale oslovovat tě budou starý báby.“

Véňa se rozchechtal a na znamení souhlasu zaklepal holí o chodník. „Jo jo, to znám,“ odpověděl, „to je trefný. Pán Bůh ti síly vezme, ale chuť nechá, že jo... To tam je taky.“

„Všechny boty tě budou tlačit, nebo se ti zouvat,“ pokračoval jsem v citaci textu, který, jak se zdálo, jsme oba znali nazpaměť.

„Můj případ, ha ha... Obouvací lžíci budeš potřebovat metr dlouhou.“

„Budeš mít moře zkušeností, ale žádný posluchače.“

„Čím budeš mít míň zubů, tím budeš kousavější.“

„Budeš víc číst, ale na konci stránky nebudeš vědět, o čem se tam píše.“

„Do vany polezeš po hlavě, protože neohneš nohy v koleně... a to není fór, to mám z vlastní zkušenosti,“ podotkl Véňa.

„Začnou ti říkat pamětník právě v době, kdy začneš zapomínat,“ pokračoval jsem téměř s jakýmsi škodolibým sebetrýzněním.

„Tak to naštěstí ještě ne,“ odpověděl Véňa, „zato tohle, to je fakt povedený: Budeš čůrat tak často a tak dlouho, že už se skoro nebudeš mít čas napít....“

Usmívali jsme se. Cítili jsme, že pokud člověk dokáže své slabosti vnímat s humorem, pak to s ním ještě není tak zlé. Najednou nás tyhle drsně pravdivé věty zahřály víc než sluníčko, které v pozdním odpoledni rychle klesalo k obzoru, stíny se začaly prodlužovat a podvečerní chlad přebíral vládu nad prohřátým vzduchem. Nám to ještě nevadilo, ale dívky u zábradlí si opět oblékly mikiny, objaly se kolem pasu a pomalým krokem, s rameny přitisknutými k sobě, odcházely pryč.

„Fííííí,“ potichu hvízdnul Véňa, „tak tady bysme, starý brachu, neměli šanci.“

Pozoroval jsem odcházející dvojici se smíšenými pocity. Lesbická láska mezi ženami prý muže přitahuje. A mohu říct, že v mém případě je to pravda, ale v tuhle chvíli mě ty dívky spíš štvaly. S hořkostí v duši jsem se díval, jak se k sobě vinou. Bylo mi líto, že po boku jedné z nich nejdu já. Zkormouceně jsem zadeklamoval, trýzněn ztracenou iluzí: „Ó, Bože, ty mocný, proč jsi stvořil ženu, která nepotřebuje muže?“

Véňa se zasmál. Dívali jsme se za dívkami, dokud nám nezmizely v husté spleti ještě nerozkvetlých jasmínových keřů. V duši nám plápolal ohýnek neznámého milostného dobrodružství. Ohýnek, u kterého nám nikdy nebude dopřáno se ohřát.

„Žena je kostka cukru v hořkým kafi mužova života,“ se smutkem v hlase zabručel Véňa. „Ženský nám ten náš hořkej život krásně doslazují. Bez ženský život chlapa stojí za starou belu. Jo, kamaráde, vím to.“ Odmlčel se, pokýval hlavou a ztichle dodal: „To ti pak život dře jak noha bez fusekle v těsný botě.“  Sáhl do kapsy kabátu a vyndal malou nerezovou pleskačku. „Tak na ženský, ať nás nedřou!“ zabručel a s chutí si loknul. „Neměl bych, doktorka zakázala, ale ona ví prd, co chlap potřebuje. Je to přece jenom ženská... Na, lokni si,“ podal mi nádobku. „Šestiletý Courvoisier, měl by se pít ze skla, ale dědkům to je jedno, ne?“

„Jo, díky. Tak na ženský!“ přitakal jsem, loknul si a vrátil pleskačku.

„Na krásný nahý ženský!“ zašeptal Véňa a rychle schoval nádobku do kapsy, protože se blížily sestřičky, které nás měly odvézt zpátky do domova.

„Pane Šimůnku, já vás viděla,“ káravě podotkla ta starší, když k nám přišla. „Víte, že to nesmíte. Jestli to řeknu paní ředitelce, budete mít problém.“

„Ale vy to neřeknete, na to jste příliš hezká,“ odpověděl Véňa. „A pak, i když tady s kamarádem nemůžeme chodit, život je příjemnej i z vozíku, víte, Růženko? Život je příjemnej, protože je jaro, kolem je tolik krásnejch ženskejch a protože si můžeme na vaši krásu připít.“

„A myslet na lásku,“ přitakal jsem.

„A udělat si radost, abychom se aspoň chvíli už tady na zemi cítili jako v nebi,“ pokračoval Véňa. „Protože víte, milé dámy, nebe pro nás chlapy začíná metr nad zemí. Pod vaší sukní...“

Moje próza
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 43. týden

Tento týden se budeme ve vědomostním kvízu věnovat památkám kulturního světového dědictví zapsaných na seznam UNESCO.