Pro řadu Němců představoval spisovatel Günter Grass bezmála samostatnou kulturní a intelektuální instituci. Jako glosátor společenského a politického dění často kritizoval tendenci Němců zapomínat na nacistickou minulost, za což si vysloužil pověst "živého svědomí Německa". O to větší šok Grass vyvolal, když se před devíti lety přiznal, že za druhé světové války sloužil v jednotkách Waffen-SS. Autor slavného Plechového bubínku a nositel Nobelovy ceny za literaturu zemřel ve věku 87 let.
Mnohavrstevný příběh podivínského Oskara Matzeratha, který se jako dítě rozhodl přestat růst a může proto nahlížet svět dospělých z nezvyklé perspektivy, uchvátil v roce 1959 čtenáře na celém světě. A to navzdory tomu, že literární kritici román Plechový bubínek zpočátku nijak nešetřili. Grassovo průlomové dílo, popisující nacismus a válku v maloměšťáckém prostředí, bylo považováno za významný milník německého vyrovnání s minulostí. Jeho filmová verze získala v roce 1979 Oscara za nejlepší zahraniční film.
V Plechovém bubínku, podobně jako v novele Kočka a myš (1961) a románu Psí roky (1963), které dohromady tvoří takzvanou Gdaňskou trilogii, ožívají pod Grassovou taktovkou jeho nezaměnitelné postavy a postavičky - většinou malí lidé, čelící velkým světovým dějinám. Lidé, kteří jsou často zbabělí, bojácní nebo skrytě násilní, ochotní slepě následovat jakoukoli ideologii či autoritu. Nejdůležitější je pro ně jejich každodenní idylka, protkávaná drobnými radostmi a malichernými spory, která nenadále a nenávratně mizí ve válečném víru.
Inspiraci pro svou trilogii čerpal Grass z prostředí pobaltského a dnes polského Gdaňsku, ve kterém se 16. října 1927 narodil a kde vyrůstal. Jeho matka byla katolička kašubsko-polského původu a otec německý protestant. Na živobytí si vydělávali provozováním koloniálu. Grass se jako gymnazista přihlásil k dobrovolné službě v armádě - jako mnoho mladíků podlehl svodům nacistů, částečně se prý i snažil uniknout ze stísněného rodinného prostředí. Stal se pomocníkem u protiletadlového dělostřelectva a v listopadu 1944 byl jako sedmnáctiletý převelen k Waffen-SS. Na samém konci války utrpěl zranění a léčil se v Mariánských Lázních. Poblíž města jej na jaře 1945 zajali Američané.
Po svém propuštění se Grass živil jako dělník a horník, pracoval také v kamenictví. V letech 1948 až 1956 studoval sochařství v Düsseldorfu a v Berlíně. Na konci 50. let žil v Paříži, léta šedesátá strávil v Berlíně. Do úspěchu Plechového bubínku vydával spíše básně a drobné prózy, vystavoval také plastiky a grafiky.
Od poloviny 60. let se Grass výrazně politicky angažoval. Zapojil se do aktivit německé sociální demokracie (SPD) a ostře kritizoval nesvobodné poměry za železnou oponou. Z roku 1966 pochází jeho nejznámější drama Plebejci zkoušejí povstání, reagující na události v NDR 50. let. V roce 1968 byla publikována jeho korespondence s českým spisovatelem Pavlem Kohoutem o vývoji kolem Pražského jara. Za takzvané normalizace v ČSSR Grass dál podporoval režimem pronásledované autory.
Po pádu berlínské zdi se Grass jako jeden z mála jednoznačně vyslovil pro konfederaci obou německých států a ostře kritizoval sjednotitelskou politiku kancléře Helmuta Kohla. Dokonce varoval, že jednotné Německo bude "nestvůrou" a "noční můrou". Tyto výhrady zazněly i v jeho rozporuplném románu Širé pole z roku 1995. Kontroverze Grass vyvolal i novelou Jako rak (2002), pojednávající o zkáze uprchlické lodi Wilhelm Gustloff na sklonku války.
Největší poprask však bezpochyby způsobila jeho autobiografie Při loupání cibule z roku 2006, v níž se Grass přiznal ke členství ve Waffen-SS. U věčně moralizujícího autora, který celý život tvrdil, že "kdo mlčí, je vinen", zapůsobila tato informace jako bomba. Za to, že se ke členství v SS přiznal až po 61 letech, si Grass vysloužil ostrou kritiku.
V posledních letech se Grass svými nonkonformními názory opakovaně dostal do centra pozornosti nejenom německých médií. Na jaře 2012 vzbudil kontroverzi svou básní v próze s názvem Co musí být řečeno, ve které označil Izrael a jeho údajný jaderný arzenál za hrozbu pro světový mír. Část kritiků označila báseň za antisemitskou a nenávistnou. Izraelská vláda zakázala Grassovi vstup do země a od spisovatele se distancovali i němečtí sociální demokraté.
Kromě psaní, které mu v roce 1999 vyneslo Nobelovu cenu, se Grass věnoval také výtvarnému umění. Vedle grafiky se proslavil i svou sochařskou tvorbou.
