Ať chceme či nechceme, vzpomínky nás provází životem, hezké i méně hezké a čas od času nám připomenou přání, jehož splnění z nedostatku času odsouváme a odsouváme. Snad každý touží podívat se znovu na místa, kde zažil krásné a nezapomenutelné chvíle, první lásky nebo zajímavá setkání. Takovým místem se pro mne staly Lužické hory, kam jsem v době školní docházky o prázdninách rok co rok jezdila na tábory, ale poté dlouhá léta se s nimi míjela.
Říká se, že náhoda přeje připraveným a tak když se naskytla možnost zúčastnit se exkurze do Máchova kraje, neváhala jsem a přihlásila se. Ještě to sice nebyly ony vytoužené hory, ale jako výchozí bod velmi blízko cíle, ovšem během jediného dne nedosažitelného. A co prodloužit exkurzi o dlouho plánované, ale i odkládané setkání? Slovo dalo slovo, vlastně email dal email a vše bylo domluveno.
V sobotu odpoledne zamávám autobusu, který se vydává na zpáteční cestu beze mne, a před muzeem K. H. Máchy čekám na kamarádku od jezera a těším se na příští dny, i když trochu s obavami, jak zvládnu připravený program. Netrvá to dlouho a už se navzájem vítáme. Počasí zatím přeje, a tak se vydáváme na procházku okolo Máchova jezera, které je v podvečerním slunci plné tajemných stínů. Prohlížím si kopce na březích jezera, největší Borný, jemné pláže a lesklou hladinu, na které pluje labutí rodinka. Vracíme se domů tichým večerem, ještě naplánujeme nedělní projížďku lodí a jdeme do hajan.
První ranní pohled z okna nevěstí nic dobrého. Je zataženo. Přesto vycházíme na prohlídku městečka Doksy, kterou zvládáme, ještě bez deště. Rozpršelo se, ale vyjížďku lodí nevzdáváme. Máme štěstí, loď Racek vyjíždí, protože přijel předem objednaný zájezd. Nikdo nelituje. Jezero je v dešti zase jinak kouzelné, z rákosí stoupá pára a nad hladinou se převaluje mlžný opar. Projíždíme pod Jarmilinou skálou, míjíme dva ostrůvky a cestou zpátky sledujeme Bezděz a nevadí nám ani silný vítr. Přistáváme, vystupujeme a míříme k domovu.
Sice v dešti, ale s nadějí, že zítra pršet nebude.
Máme před sebou první cíl, návštěvu města Chřibská, místo letních táborů. U ranní kávy řešíme otázku, pojedeme nebo zůstaneme doma? Ale báječná hostitelka a průvodkyně rozhoduje za nás obě. Jedeme, určitě se vyčasí. A měla pravdu. S každým ujetým kilometrem se nebe jasnilo, až se nakonec objevilo i sluníčko. Poklidnou cestu zkomplikoval jen přestup na druhý autobus, který nám ujel, ale za hodinku jel další, takže prodleva nebyla tak velká.
Město Chřibská leží v malebném údolí v jižní části Šluknovského výběžku v nejzápadnější části Lužických hor. Je obklopeno zalesněnými kopci vysokými 426 až 774 metrů, které jsou součástí Kytlické pahorkatiny, Lužického hřbetu a Jetřichovické stěny. Chřibskou protéká říčka Chřibská Kamenice, pramenící na úpatí Jedlové. Chřibská leží na území Chráněné krajinné oblasti Lužické hory a zčásti, svým západním okrajem, na územích Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce a Národního parku České Švýcarsko a tvoří ji čtyři místní části: Chřibská, Dolní Chřibská, Horní Chřibská a Krásné Pole, které byly do roku 1950 samostatnými obcemi. V Chřibské je nejstarší, sklářská huť v celém středoevropském regionu, která podle zápisů v dvorských deskách existovala již v letech 1426 a 1428. Nejstarší zápis v knize města je z roku 1514, hovoří o tom, že huť je v provozu již přes 100 let, tj. musela existovat již v roce 1414. Dnes však již huť není v provozu. Což je škoda.
Ale v Chřibské je především krásně. Procházíme se městečkem, nad hlavou nás provází sluníčko a hlavou mi běží vzpomínky na báječné táborové dny. Znovu se dívám na vrch Kamzík, jehož název si pamatuji dodnes, zalesněné kopce kolem údolíčka se vinou okolo městečka jako zelená šála a působí uklidňujícím dojmem, postojím na mostku přes říčku Kamenici, společně si prohlédneme kostel Sv. Jiří a nabíráme síly na zpáteční cestu u kafíčka v Radní restauraci. Je čas vrátit se zpátky, cesta rychle ubíhá a než se nadějeme, vystupujeme. Prší! Ale nešť, první část přání je splněna. O tom jak „cesta“ pokračovala, zase někdy příště.
