V rubrice moje próza/poesie píšete krásné básně. A máokdo prózu. U nás na vesnici je co chalupa, to osud. Přímo vybízí k literárnímu ztvárnění. Jako třeba tento příběh.
Láďa Jelínek měl odjakživa smůlu. Měl jí tolik, že by ji mohl rozdávat, kdyby o to někdo stál. Tatínek mu zemřel, když byl malý. Žil jen s maminkou v malém domku na kraji vesnice. Obyčejný kluk, jako všichni venkovští kluci. Takový neposedný rarášek.
„Ládíku, buď na sebe opatrný,“ říkávala, ale Ládík na nic nedbal. Pro něj opatrnost znamenala strach a ten on přece neměl. Čeho se má pořád obávat?
Z Ládíka se stal hezký mládenec. Děvčatům se líbil. Vždyť byl opravdu hezký, vlasy měl kudrnaté, oči tmavé a jiskrné, postavu urostlou. Štěstěna je k někomu až příliš štědrá, u někoho škudlí. Na Ládíka jakoby zapomněla.
Když mu bylo osmnáct let, nešťastnou náhodou se na kole vyboural a úraz nezůstal bez následků. Láďa oslepl. Ale Láďa měl nezdolný charakter a začal se s tím vyrovnávat. Osud silného ducha jen tak nezlomí.. Láďa tušil, že osud nepřemůže, a čekal, až mu ukáže svou vlídnou tvář.
Chodil na dlouhé procházky, udivoval tety a strejdy, jak si to šlape cestou necestou, jakoby ani zrak neztratil. A co mu zrak ubral, to přidal další smysl sluch. Rozpoznal hlasy ptáků, cítil šumění lesa, bublání potůčku, praskání větviček pod nohama.
Onen osudný rok 1962 byla krutá zima. Přihlásila se brzo a do příbytků vstoupila s nečekanou vervou. Sníh pokryl celou krajinu, lesní cesty byly zasypané sněhem až k lomům, které každoročně čekaly na počátek jara a příchod dělníků. Láďa se v dopoledních hodinách vydal na svou obvyklou procházku. Onen den padal sníh již od samého rána, obloha byla mléčná, krajina pokryta bílým závojem. Studený vítr zvedal ze země napadlý sníh jakoby si s ním chtěl pohrávat. Láďa nedbal nepřízně počasí, vždyť cestu znal nazpaměť i poslepu. Věděl, kde končí cestička k polím, kde začíná silnice a kde je na rohu kaplička. Ale tenkrát se zmýlil. Vítr zesílil, skučel všude kolem, mráz štípal do tváří, nohy se bořily do sněhu. Místo, aby se k domovu přibližoval, začal se vzdalovat.
Ztratil silnici vedoucí k domovu a mířil k lesu. Slyšel jen šumění větví ve stromech, ale nikde žádný záchytný bod. A vítr ne a ne se utišit. Ani sníh nepřestal padat. Vločky sněhu roztávaly po Ládíkově tváři. Všude zima a pusto. I v jeho duši. Zima. Ticho. Neslyšel ani ptáčka. Tma. Sychravo. Nevlídno. A Láďa se snažil ze všech sil najít ten správný směr domů. Do tepla.
Nepoznal, že je v hlubokém lese, na cestě, kterou znali všichni kameníci a lamači kamenů. Nepoznal jejich cestu, která se blížila k lomu. A šel stále blíž a blíž. Ruce a nohy ztuhlé a prokřehlé zimou. Jeho kroky zanechávaly šlépěje ve sněhu, které sníh pomalounku přikrýval další vrstvou. Šel stále kupředu až na konec cesty, kde začínal lom….
Za Ládíkem šel v patách tiše jeho Osud. Dohnal ho. Šel neslyšně pomalým krokem, aniž by někoho upozornil. Vlastně s ním byl stále a projevoval se řadou okolností a následků. A rozhodl krutě. Vyhnal Štěstěnu a vynesl ortel smrti. Mírnost Osudu tkvěla jen v rychlosti provedeného úkonu.
Stačil jeden chybný krok a Láďa letěl do sněhové náruče, sněhová pokrývka přikryla jeho tělo. Ozvěna předala lesům poslední zoufalý výkřik a pak nastalo ticho. Hrobové ticho, ono hlučné ticho, které nevěští nic dobrého, ono zlověstné ticho, při kterém se většinou staří lidé pokřižují a vysloví jméno Boží.
Našli ho nazítří. Celá vesnice se přišla rozloučit s hezkým mládencem, jak se Ládíkovi přezdívalo. Takový hodný kluk to byl, říkávali jedni. A hezký mládeneček, dodávaly tetky. Inu, to byl osud a tomu neutečeš, říkali jiní.
Pan třídní učitel, který psal kroniku obce zapsal:
Dne 18. prosince 1962 v poledních hodinách spadl nešťastnou náhodou do lomu „Za stodolou“ Ladislav Jelínek, z Holušic. Dr. Brada zjistil proražení lebeční kosti. Ladislav Jelínek byl od 18 let slepý následkem úrazu. Po čerstvě napadlém sněhu zbloudil.
