Bohyní v Bruselu - I. část
Slávka se těšila na dovolenou s rodinou. Měla v plánu poznávat neznámá místa v cizině. Uběhl teprve druhý rok od Sametové revoluce a svoboda cestování bez hranic ji lákala. Ale všechno dopadlo úplně jinak. Děti již překročily práh dospělosti a toužily mít vlastní program se svými kamarády. To by se dalo ještě pochopit. Ale proč se nadšeně netvářil ani manžel, bylo záhadou. On jí nesdělil jediný rozumný důvod, proč by nemohli společně vyjet autem do světa. Ona ho marně přemlouvala, avšak skončilo to pokaždé jeho slovy, že může jet třeba do Tramtárie, ale bez něj. Prostě, opět se mu nikam nechtělo!
Přesto si pilně chystala podrobný itinerář cesty i seznam věcí, které bude nutno opatřit. Když měla vše připraveno, vyčkávala, zda manžela neobměkčí. Ale bylo to marné!!! Auto zůstane doma, řekl on majetnicky na závěr diskuse. Auto ano, ale já ne, odvětila Slávka. Pro výsledný úspěch svého záměru musela udělat radikální změnu. Odebrala pár zbytečností a naopak do ruksaku přidala jiné důležité věci nutné pro přežití v přírodě, včetně spacáku. Odpoledne i noc ještě strávila doma. Nemohla usnout, hlavou se jí honily myšlenky, zda jedná správně, když se rozhodla pro sólo jízdu. Bláznivý nápad na společnou cestu autostopem po Evropě žádnou kamarádku v jejím věku nenadchnul. Jela tedy sama.
Slávka nechtěla ochudit domácí rozpočet, tak si vzala pouze prostředky, které vydělala vedlejší pracovní činností. Bylo to jen několik málo tisíc, ale věděla, že když chce něco vidět, tak i vstupy budou stát dost peněz a chce si přece užívat. Hned ráno, když všichni odešli do práce, ona napsala na papír vzkaz o svém odjezdu do Bruselu, aby si nedělali starosti. Datum návratu za 2 týdny. S cestovní výbavou odešla na nádraží a vlakem odjela do Prahy. Pak již pomocí metra a tramvaje se vydala na okraj metropole k výpadové silnici směr Plzeň, Rozvadov.
Rozhodla se stopovat pouze osobní auta, žádné náklaďáky. S tím prvním autem dojela z Prahy jen před Beroun, kde vystoupila, protože pan řidič zde odbočoval někam do chatové osady, aby tam prý dovezl své rodině zásoby. Slávka se pár kroky vrátila na hlavní silnici, ale tam ji nebavilo čekat na místě, když kolem ní všechna auta jen rychle prolétla. Vydala se tedy směrem k blízkému, vysokému mostu v naději, že za ním bude snad nějaké vhodnější místo pro zastavení. Nebyl tam samozřejmě žádný chodník, vůbec se jí to nelíbilo, ale s batohem na zádech uháněla po krajnici, aby se z toho nebezpečného místa co nejrychleji dostala pryč.
Když byla zhruba v polovině mostu, tak vedle ní nečekaně zastavilo auto. Z okénka vykoukl uniformovaný policista s otázkou „co tady děláte, občanko? Víte, že jste se dopustila přestupku?“ To ta cesta začíná vesele, pomyslela si. Oni mne snad považují za zlodějku s ruksakem plným ukradených věcí? Policista pokračoval dál: „tady nesmíte stopovat! Nastupte si, pojedete s námi!“ Odmítla nařčení a nejistě ze sebe vykoktala: „copak jste mě zde viděli stopovat? Já prostě jdu na druhý konec mostu“. Výmluvy ale nebyly nic platné, ona už se pomalu viděla v kovových poutech jako zločinec, za kterého ji možná považovali, tak raději do policejního auta nastoupila. Byla to taková skříňová Avia s odděleným prostorem, vzadu uspořádaným jako kancelář. Stála tam židle, stůl, na něm psací stroj. Zhruba po třech kilometrech jízdy zajeli na plácek, kde zastavili, aby prý na místě přímo v autě sepsali protokol o jejím přestupku a zadržení.
„Váš občanský průkaz, prosím!,“ pravil policista. „Nemám“, odvětila po pravdě ona. Dál už se z toho stala vskutku groteska. Na konci se smáli muži zákona i ona. Samozřejmě jim sdělila, proč nemá průkaz, protože má u sebe cestovní pas, s kterým hodlá vycestovat jen na okraj Německa. Vzdálenější cíl, Belgii, raději zamlčela, aby ji náhodou nepovažovali za nesvéprávnou. Teď už znali její věk, kterému nechtěli ani uvěřit. Ale to jen do chvíle, kdy ji vyzvali, aby sundala sluneční brýle. Pak již s odhalenými vráskami tak mladistvě nevypadala! Oni se však přesto domnívali, že podobné cestovatelské úlety dámy po pětačtyřicítce běžně nemívají. Její zadržení omluvili slovy: „konáme jen svou povinnost, nikdo podezřelý se nám zde nesmí potulovat.“
Pak ji s jejím souhlasem odvezli asi o 20 km dál, až tam, kde končil jejich služební revír a ona si mohla stopnout další auto na bezpečnějším místě. Ocenila jejich vstřícný přístup i smysl pro humor. Nebudu popisovat, v čem všem se vezla později a s kým, ale vždy to byla dobrá zábava.
Příjezd do Bruselu a veselá epizoda z tohoto města následuje ve 2. části (vyjde zítra - pozn. redakce)
