Paní učitelka tělesné výchovy, říkejme jí Věrka, bydlela v Lišově u Českých Budějovic ve dvojdomku. Se sousedem měli společnou oplocenou zahradu. Na své části pěstovala jen zeleninu a květiny, soused zase měl chovnou stanici králíků, se kterými slavil úspěchy na výstavách, výběh pro ně měl tedy pečlivě oplocený. Jednou se stalo, že ji v létě požádali přátelé, aby se jim týden postarala o jezevčíka. Letěli totiž na dovolenou někam k moři a neměli pro něj hlídání. Vycestovat s ním by bylo velmi složité, ani nevím, jaký je vlastně postup. Musí mít pes svůj pas i s fotografií a vlastnonožním podpisem – otiskem tlapky?
A jak je tomu s vízem do některých muslimských zemí, kde údajně naši pejskové a čuníci nejsou vítanými návštěvníky? Každopádně Věrka ráda souhlasila, vždyť měla prázdniny.
Všechno probíhalo bez problémů, s jezevčíkem si hned porozuměli. Když se potřeboval vyvenčit mimo obvyklou dobu vycházek, zaštěkal si u vchodových dveří v bytě a Věrka ho pustila na zahradu, utéci nemohl. Až jednoho dne se mu najednou nechtělo zpátky domů.
Ke svému zděšení ho spatřila na konci zahrady – v hubě měl (zřejmě zakousnutého) bílého králíka, špinavého od hlíny, a nehodlal se ho vzdát. Věrka reagovala pohotově. Psovi vynadala, králíka mu sebrala a příliš nezkoumala, kde se vlastně do kotce a zpět i s králíkem podhrabal. Musela jednat rychle, dokud sousedé nebyli doma. Takže okamžitě králík do vany, šampon, vysušit fénem a hned vrátit do kotce. Tam ho šikovně zaranžovala do obvyklé polohy. Branka do kotce byla ovšem na visací zámek, jednalo se přece o vzácné králíky, ale přelézt ji nebyl pro tělocvikářku žádný problém.
Jenomže to tím neskončilo. Večer na Věrku zazvonil soused a byl celý vyděšený... "Paní učitelko, sousedko, já se asi zblázním... Pomóóóc! Štípněte mě, jestli se mi to jen nezdá! Včera mi chcípnul králík, tak jsem ho zakopal na zahradě. A on je teď zpátky v kotci, nehejbá se, ale směje se mi do ksichtu. Prosím Vás, pojďte se na to se mnou podívat, manželka ještě není doma..."
U tohoto příběhu mi chybí závěr. Co mu na to Věrka odpověděla? Řekla mu snad pravdu, když už jí nehrozilo vysoké finanční vyrovnání? Pes králíka nezabil, mohla to svést na nepovedený kanadský žertík. Anebo se na králíka šla podívat a jen mu poradila slovy: "Já to také nechápu, ale jsou věci mezi nebem a Zemí, které nepochopíme nikdy. Víte co? Zakopejte ho někde hodně daleko v lese. Tak, aby netrefil domů, kdyby zase vstal z hrobu..."
Kdybych byl na jejím místě, asi bych v ten moment nedokázal pohotově reagovat, nikam bych nešel a vymluvil se na migrénu. Než si to rozmyslím. Ale jisté je, že se nakonec stejně musela přiznat. Vždyť toho člověka potkávala denně a špatné svědomí by ji trápilo až do smrti.
Poznámka na okraj. Tento příběh se u nás kdysi dávno vyprávěl o konkrétní učitelce, ale jedna moje virtuální kamarádka to zpochybňuje. Má dojem, že snad byl zfilmován v některém z bakalářských příběhů čs. televize. Pokud by tomu tak mělo být, nejraději bych v hlavní roli viděl Ivu Janžurovou, ve vedlejší roli pak třeba Vladimíra Menšíka nebo Petra Nárožného. Ale hlavně Zdeňka Svěráka jako scénáristu – to aby nějak domyslel tu koncovku svým typickým laskavým humorem...
Příběh druhý
Ten mi vyprávěly sestřičky v nemocnici, kde jsem byl krátce s úrazem hospitalizován. Odehrál se nedávno předtím, sestry si ještě pamatovaly i všechny podrobnosti o postižené pacientce. Bydlela sama v malém bytě v paneláku, byla hodně stařičká, droboučká, ale jinak čiperná a duševně fit. Jediný problém měla se spánkem. A tak se i stalo, že ji zhruba o půlnoci probudil nezvyklý hluk na chodbě domu. Vzala si tedy na sebe župánek a šla se podívat, co se děje. A to neměla dělat...
O patro výše nějaký student měl rodiče na dovolené a byt sám pro sebe. Rozhodl se uspořádat mejdan se spolužáky a spolužačkami. Vyvrcholením pak byla sázka, že sjede na lyžích celé schodiště. A také se o to pokusil. Dojel si výtahem dolů pro lyže a lyžáky, dokonce si vzal i lyžařskou přilbu a brýle, byl to zřejmě aktivní sportovec. Dopadlo to špatně. O jediné podlaží níže porazil na schodišťové podestě tu babičku. On sám neupadl, ale stařenka si zlomila nohu. Samozřejmě bylo hned po mejdanu i po sázce. Zavolali sanitku, která ji odvezla do nemocnice tak, jak byla.
Chlapec se asi dva dny odhodlával, jestli se jí má jít do nemocnice omluvit. Vždyť ho přece v té přilbě a brýlích nemohla poznat. Ale nakonec v něm zvítězilo jeho „lepší já". Koupil obrovský puget a vyrazil do nemocnice na lůžkové oddělení chirurgie. Jenže tam si od sestřiček vyslechl: „Ta paní byla přemístěna na psychiatrii, pořád totiž tvrdila, že ji porazil neznámý lyžař. Představte si to! Teď - v srpnu, o půlnoci, v županu a bačkorách! Jste-li její soused, určitě za ní zajděte, bude mít z těch krásných růží jistě radost. Najdete ji v pavilonu C nahoře."
Tak jim i lékařům na psychiatrii ten student řekl pravdu, byť potom zřejmě musel zaplatit náklady zdravotní pojišťovně a možná i odškodnění za ublížení na zdraví z nedbalosti, pokud to její rodina požadovala. Doufejme jen, že se všichni spokojili s vyrovnáním mimosoudním. Vždyť všechna čest tomu chlapci, že se přesto k tomu pubertálnímu kousku přiznal a pomohl tak stařence z bezdůvodné psychiatrické péče.
K tomu bych dodal: Umíte si přestavit, jak těžké to s babičkou měl psychoterapeut, když ve skutečnosti žádnými halucinacemi netrpěla?
Můj závěr
Oba tyto příběhy mají kromě špatného svědomí ještě něco společného. Život prostě tropí hlouposti. Někdy humorné, jindy spíše trapné. Rád bych to dokumentoval starším vtipem, který jsem kdysi vyprávěl svým studentům – a to jako příběh motivační. Řekl bych, že je také ze života, takovou ptákovinu (doslova) přece nelze jen tak vymyslet...
Muž se vracel z daleké služební cesty. Chtěl manželce udělat radost a jako dárek jí přivezl krásně probarveného cizokrajného ptáka. Ta ale zase chtěla udělat radost jemu a tak mu ho připravila k večeři. Pěkně „na divoko"- jako bažanta, to mu vždy o Vánocích nejvíce chutnalo. Jenže ouha. Nebyl to šťastný nápad...
On: „Proboha, cos to udělala? Vždyť to byl vzácný papoušek, ten hovořil třemi světovými jazyky!"
Ona: „Tak proč nic neřek?"
Můj komentář studentům:
„Dámy a pánové, má to svoji logiku a ponaučení pro nás všechny. Vyplývá z toho, že bychom se měli ozvat, když někdo sám od sebe nerozpozná naší vysokou inteligenci. Dokud není pozdě..."
"Tak se mi hlaste, když něco umíte. Klasifikace se blíží..."
Malý dovětek. S touto situací si provinilá manželka mohla celkem snadno poradit a dlouho ji svědomí trápit nemuselo. Krásného papouška lze přece koupit i u českých chovatelů a pak už jen začít s logopedickým výcvikem. Napřed by se ovšem musela sama ty tři světové jazyky naučit. Nebo alespoň to podstatné z nich, třeba: Vždy s úsměvem!
Keep smiling
Всегда с улыбкой
保持微笑