Minulý víkend jsme se sešli, náš maturitní ročník 1967. Chyběly dvě omluvené dámy, jeden chronický absentér a již nežijící Jindřich a Maruška. Z profesorů nepřišel nikdo. Scházíme se každých 5 let. Před 10 lety žil ještě náš třídní, před 5 lety se dobelhala češtinářka, ale dějepisec František nepřišel nikdy, i když byl jen o 10 let starší než my.
Na podzim 2005 jsem se rozhodla vyhledat Františka, našeho profesora dějepisu, prostřednictvím Pošty pro Tebe. Chtěla jsem ho pozvat na náš příští sraz, chtěla jsem mu vyjádřit vděčnost za to, co mi jako pedagog dal, a chtěla jsem i úsměvně zavzpomínat na svou dívčí lásku k němu.
František nás dostal hned v prvním ročníku na dějepis. Neměl to s námi lehké. Dívky se neučily, smály se a on to řešil pětkami. Já jsem byla v té době hubená, zamindrákovaná holka, které se někteří vrstevníci také smáli. Do Františka jsem se zamilovala se vší vážností svých 15 let. Nebyl žádný lamač ženských srdcí, nebyl ani zvláštní krasavec. Byl spíš ostýchavý, ale velmi sympatický, charakterově rovný a mimořádně chytrý a vzdělaný. Při výkladu dějin dávno předběhl dobu a vyprávěl nám věci neslýchané - o stalinském kultu, popravách vysokých důstojníků a politickém pronásledování. U nás učil pouze dějepis, ale v jiných třídách i češtinu, na kterou byl právě tak výborný. Učila jsem se kvůli němu jako divá, takže mě často pochválil, což mou lásku k němu jen posilovalo. Pak jsem mu napsala milostný dopis. Inspirovala mě Taťána z Evžena Oněgina, kterého jsme právě probírali. Nečekala jsem, že se mnou začne chodit, zkrátka jsem mu musela o své lásce říct. Františka jsem svým vyznáním pořádně zaskočila. O mém citu nevěděl a samozřejmě o mě nestál. Byl ale velmi ohleduplný, nic se mnou nerozebíral a nechal plynout čas. Zamilovanost odezněla, ale srdečný vztah zůstal. U maturity, která se mi před přísedícím Františkem docela povedla, jsem si od něj vyslechla velkou pochvalu. A při loučení mi na večírku řekl, že když zůstanu, jaká jsem, daleko to v životě dotáhnu.
Po 40 letech od toho milostného vyznání a 38 letech od maturity jsem se s Františkem sešla v Poště pro Tebe. Předtím jsem posluchačům ve studiu a paní Janečkové vyprávěla svůj příběh a společně jsme hádali, jestli mě František pozná. Poznal a bylo to úžasně milé setkání, kterému všichni v sále a televizní štáb s režisérem Igorem Chaunem obrovsky fandili. Po natáčení jsme s Frantou a jeho ženou Janou, mimochodem též někdejší učitelkou z naší školy, strávili ještě milé odpoledne. Horší však bylo, že František prodělal nedávno předtím infarkt a měl viditelné zdravotní problémy. O to víc jsem ocenila, že z jižních Čech autobusem do televize přijel.
Po odvysílání Pošty pro mě nastalo doslova období "Františkománie". Zastavovali mě známí i neznámí lidé a sdělovali, že mě viděli v televizi, jak jsem hledala Františka. I Ester Janečková, ke které jsem se po čase náhodně přihlásila v obchodním centru na Chodově, si mě z pořadu pamatovala. V našem městečku, kam jsem v létě přijela, místní pyšně říkali: To je naše hvězda. A korunu tomu dala jedna paní, která prohlásila, že nemít tam v televizi František manželku, hned si mě odvezl domů!
Skutečnost ale byla prozaičtější. Františel byl léta ženatý, měl dospělé děti a největší radost mu dělala malá vnučka. Žil klidný život učitele v důchodu. Ale svou chválou a poděkováním na veřejnosti jsem ho rozhodně potěšila a to byl i hlavní smysl mého setkání s ním.
I když na náš příští sraz ze zdravotních důvodů opět nepřijel, poslal nám hezký dopis. který jsme si společně přečetli. Já sama jsem si s ním napsala několikrát, poslala jsem mu na ukázku i několik svých příspěvků do časopisu vojenské historie. Měl radost, že jsem to podle jeho předpovědi přece jen "někam dotáhla".
Předloni se mi na mé přání k vánocům ozvala místo Františka jeho žena Jana. František byl po těžké mozkové příhodě, ze které už se pořádně nevzpamatoval. Byl v nemocnici, kam ona docházela denně za ním, vyprávěla mu a četla, držela ho při životě. Přečetla mu i můj dopis. Měl z něj radost.
Na loňské přání k vánocům už nikdo nezareagoval. Bylo to natolik výmluvné, že jsem ani nepátrala dál. Na náš sraz František pochopitelně nepřišel. Hlavní organizátorka srazu měla neurčité zprávy - buď zemřel nebo dožívá v léčebně dlouhodobě nemocných.
Ať tak či tak, František kdysi velmi silně ovlivnil mé soukromí i pozdější profesionální vývoj. Když zcela odmyslím. že jsem díky své lásce k němu snáze překonávala problémy svého poněkud komplikovaného mládí, byl to on, kdo mě naučil lásce k dějinám, se kterými mám nyní po letech co do činění ve své práci.
Před 2 roky mě přes internet vyhledal jeden bývalý žák, kterého jsem kdysi učila němčinu. Chtěl mi říct, že jsem byla nejlepší učitelka v jeho životě. A tak si říkám, že učitel, který se takového ocenění, byť z úst jednoho jediného žáka, dočká, nežil svůj učitelský život nadarmo.
Děkuji, Františku!
On byl můj "Kantor Ideál"!
19. 6. 2012Zpět na homepage
Doporučujeme
Články z Drbna.cz
Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.
Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:
- Váš nejnovější článek
- Nejnovější komentáře k vašim článkům
- Nové vzkazy od přátel
- Nové žádosti o přátelství
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí.
Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden
Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.
AKTUÁLNÍ ANKETA