U okna sedím a do tmy hledím
i když jsem proti pověrám přemýšlím,
která hvězda je má.
Oční víčka se mi klíží únavou,
ač v tu chvíli, nechce se mi zrovna spát.
Žlutý měsíc pluje ztichlou krajinou,
svým třpytem chce mne rozesmát.
Do smíchu mi zrovna není,
po lících mi slzy stékají,
ale osud mi syna vzal a nikdy nevrátí.
Zas mám hlavu v dlaních
a v ní honí se mi myšlenky,
jak jsi mohl mladý, zdravý
jít tam, někam do dálky?
Odešl jsi tam, odkud není návratu.
Já tu sedím pod starou višní
a vzpomínám na Tebe, Tvého dědu, na tátu.
Opustil jsi nás milý synu,
slzy v očích mi nikdy neuschnou
a vzpomínky na Tebe
mi navždy zůstanou.
Začala jsem žít a
naučila jsem se smát,
se slzami v očích
i když mám v srdci šrám,
jen maminka ví, jak to bolí
a cítí, že nejsi tam nahoře sám.