Ať bylo jak bylo, na cirkus jsem si vždycky našel čas a sehnal nebo vyloudil na vstupenku. Jednou jsem ji dostal včetně vstupu do zvěřince přímo od principála, který mne najal na jeden den při stavění šapita. Už to prostředí, bydlení, putování od místa k místu bylo neobvyklé. A když se k tomu přidala cvičená a exotická zvířata, artisti, kteří balancovali na hranici života a smrti, a manéží zaznělo ono "Pane židiteli, pane židiteli..." a popadali jsme se za břicho smíchy, těžko by se našel pro mne oblíbenější druh zábavy.
V té době už maringotky netahaly páry koní. Nahradil je hranatý, dýchavičný, nákladní automobil, který se z dvaceti kilometrů minulé štace otáčel celý den. A tak k večeru byly maringotky seřazeny do jakéhosi obrazce, který byl zřejmě už vžitý a náklaďák jezdil po městě a principál dal co chvíli povel k zastavení, čtyři muzikanti na korbě spustili řízný marš, až se lidé sbíhali a k uším zvědavců se nesl naučený zvací monolog" "Vážení, to jste ještě neviděli a vidět nebudete, pokud zítra nepříjdete na naše cirkusové představení a nevezmete sebou jednoho, dva, co říkám, tři sousedy a Pepíčka s Majdalenkou, kteří platí polovic...." Při zpáteční cestě náklaďák zastavil u pana Povřísly, místního stolaře, a odvezl spoustu pytlů, nacpaných hoblinami a pilinami, aby bylo co dát do manéže.
Druhý den jsem místo školy "očumoval" kolem plácku a čekal, co se bude dít. Do stavění stanu se dali všichni chlapi bez rozdílu kdo je kdo a co umí, nebo neumí. Alespoň se mně to tak zdálo. Principála jsem znal už ze včerejšího zvaní a ztuhl jsem, když ke mně zamířil: "Co ty tady, chlapče. Nechceš nám pomoct?" Myslím, že se mně oči rozzářily a ochotně jsem přikývl. A tak jsem se stal asistentem pana Kludského, jakýmsi "dones, podej, přidrž" a zároveň sledoval přesnou, naučenou práci při stavění šapita.
Úderem sedmé večerní jsem už seděl na sedadle v první řadě tak,aby mě nebylo moc vidět, protože na večerní představení mohly děti jen v doprovodu rodičů a ti moji neměli tušení, že jsem místo v podkrovní komůrce, kde jsem měl svůj pelíšek, v cirkuse a tetelím se nedočkavostí, kdy to začne.
Na podiu u stropu spustila hudba halasný pochod, do manéže "vlétla" spousta artistů ve třpytivých kostýmech a program začal... Ještě dnes cítím drobné chvění a jakousi horkost po celém těle, když si na to vzpomenu.