Je to už hodně dávno, 35 let od této příhody, na kterou nikdy nezapomenu. Záměrně nenapíši jména měst, označím je písmeny.
Bydleli jsme v malém městečku A se dvěma syny v rodinném domě, v naší ulici byla služebna policajtů, tehdejší SNB, a otec pomáhal jako PS. Mladší syn byl velmi komunikativní, kamarádský, nebojácný, vše vyřídil a zařídil. Dostali jsme doporučení, abychom navštívili odborného specialistu na zuby. Tak jsme se octli na ortodencii v městě X. Jezdili jsme tam, jak byla návštěva předepsaná lékařem. Syn nosil plastová rovnátka.
Manžel pracoval pár kilometrů směrem na severovýchod v ÚSNP ve věznici jako správce a měl na starosti údržbu celého objektu po stavební stránce a já zase ty samé kilometry daleko na opačnou stranu pracovala jako účetní na závodě. Takže je zřejmé, že jsme dojížděli do zaměstnání autobusem.
Jednoho dne jsme s manželem řešili, kdo se synem pojede do města X, manžel nemohl, měl nějaké školení a já zpracování uzávěrek z dalších 3 provozů. Nakonec jsme se všichni domluvili, že pojedu já ráno do práce, vrátím se a na autobusovém nádraží bude čekat syn. Nasedneme do dalšího autobusu a pojedeme na kontrolu s rovnátky.
To jsem nečekala, že syn to zařídí úplně jinak. Volal mi asi o půl 8 ráno ze služebny, že do města X jedou esenbáci, tak se jim tehdy říkalo, a že jej vezmou až před polikliniku a že na mě počká v čekárně. A než jsem se vzpamatovala, praštil sluchátkem. Vyběhla jsem před závod, našla si autobus, kde jsem se nemusela vracet do místa bydliště A, ale pokračovala jen pár kilometrů do města X.
Když jsem přijela, syn skákal přes lavičku a já byla ráda, že se mu nic nestalo. A prý paní doktorka chce se mnou mluvit. Paní doktorka mne důrazně napomínala, jestli nevím, že děti musí do 15 let doprovázet rodiče. Vše jsem jí vysvětlila.
Můj syn jí totiž na otázku, kde má maminku, pověděl, že čeká na silnici, místo na stanici. Autobus samozřejmě vynechal, to že on neví, ale máma drží slovo.
Na otázku, proč s ním tedy nejel tatínek, suverénně odpověděl, že je v kriminále.
A když se jej zeptala: "Prosím tě, a jak jsi tedy přijel ty?", odpověděl, že jej přivezli esenbáci.
A to nejenom se mnou v té chvíli mrsklo na zem, ale půl hodiny před tím byla na tom stejně i paní doktorka. Nakonec jsme se tomu pěkně nasmály.
Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde. |