Vytáhnout na světlo boží, jak to bylo kdysi s počasím, není nošením dříví do lesa. Dnes nemusíte mít chalupu ani u řeky nebo potok, a přece vás mohla nebo nedej pámbu může postihnout pohroma. No bylo to tak i před padesáti, šedesáti lety.
Někdy v roce 1942 bylo dusné, srpnové odpoledne, pásli jsme se na měsíčních jahodách odrůdy Baron Solemacher, po silnici chodili rekreanti ve skupinkách a mířili volným krokem k lesu. Pokud skupinku tvořil pár, jeho chůze byla o poznání rychlejší. Otec už potřetí otevřel poklop studny a na laně vytáhl proutěný košík, v němž bylo několik lahví černého piva, která minulý týden matka vyrobila. Varna byla ve sklepě a na ingredience, ze kterých chutný nápoj vznikl, si nevzpomenu, ani kdybyste se mnou mlátili o zem. Jedno však vím jistě. Chutnalo skutečně jako pivo, bylo nasládlé a otec si je vylepšoval tím, že mu do něj rozbila matka syrové vejce a švrlákem rozmíchala.
Vlaštovky létaly skoro u země a na obloze se netetelil ani mráček. "Slunce peče, déšť poteče" vzpomněla si matka na lidovou pranostiku. A měla pravdu. Z ničeho nic se během čtvrt hodiny zatáhlo až setmělo, ukázaly se první blesky, následované hromy, které jsme my kluci označovali za nebeský fotbal. V mžiku začal ragl, vítr zvedl pár pařeništních oken a přenesl je už slepé o pár metrů dál a jedno se probouralo až do skleníku.
To už jsme byli v kuchyni přilepeni na skle okna, aby nám nic neuniklo, a do předsíně vrazil pan Smutný, který se přišel schovat. Ze šosu mu kapalo jako vodníkovi, z kapes vylovil peněženku, balíček mokrého tabáku a smradlavou lulku a maminka ho utěšovala: "To usušíme. Dejte to sem nad kamna. Uvařím vám čaj a usuším alespoň košili." Proč tolik starostí? Pan Smutný byl také rekreant. Brněnská fabrika, myslím První brněnská, postavila v dědině vedle zámečku velkou hranatou budovu s mnoha pokoji a celý areál zámečku včetně parku s altánky a rybníkem sloužil pro rekreaci jejich zaměstnanců. Pan Smutný měl v Brně místo manželky zahrádku a mohl na ní ruce i oči nechat. A tak se není čemu divit, že mu na rekreaci chyběla a jako náhrada a zdroj informací mu sloužilo naše zahradnictví.
Ale to jsem zase odběhl mimo hřiště. Bouřka nabývala na síle a z nebe padaly řetězy vody nepřetržitě skoro hodinu. "Sakra, to je průtrž mračen" ulevil si otec,"emnem aby z teho nebyla povodeň. Vytáhl z komory jutový pytel, podkasal jeden roh k druhému a vznikla metrová kapuce, kterou si přehodil přes hlavu a šel se podívat k potoku. Zpátky byl coby dup. "Tož už je půl metra od vrchu" a nebylo mu do řeči. Za pár minut se už potok vylil z břehů, které v tomto místě byly vysoké přes tři metry, a rozléval se po zahradě.
Postupně zmizely jahody, slaměnky, kamilky, červená řepa, astry, a když přestalo pršet, byla voda i ve skleníku. Přes zahradu plavaly stromy, větve, i králikárna s králíky, různé dřevěné nářadí, krovy a prostě všechno, co proměnilo život mnohých během chvilky v zoufalství. Přívaly se zastavily až u studny, přesto však voda v ní byla kalná a my museli pro vodu chodit skoro týden ke studánce dobrý kilometr daleko.
Když voda poněkud opadla, mohli jsme se počvachtat v blátě na zahradě a otec seděl na poklopu studny, dělal hrdinu a pravil k matce: "A je to v řiti!"
Vánoce byly v tom roce jen o koláčích a stromečku se skleněnými cinkrlátky. Radost nám udělal pan Smutný, který poslal balíček s různými laskominami, které, jak už to v Protektorátu chodilo, sehnal pod rukou u známých a kamarádů.
Až později jsme my děti pochopily, proč babička při bouřce rozsvěcuje hromničku (dlouhá svíce k tomu účelu vyrobená a příhodně pojmenovaná). A modlitby s růžencem skončily až s bouřkou.
Tož i tenkrát příroda prováděla psí kusy.
