V kuchyni, kde jsem pracovala na francouzském pobřeží, pracovali v potu tváře dva mladíci jako kuchaři. Byli to také Češi. Jejich přivítání však nebylo vůbec vřelé. Dívali se na nás jako na něco neskutečného a obtížného. Čekali totiž, že přijedou dvě mladé, krásné dívky, a viděli dvě ženy, které do mladých dívek měly velice daleko. Jejich zklamání bylo tak velké, že se ho ani nesnažili skrýt. Bylo to však oboustranné, protože ani nám se nelíbili. Byli to špindírové, kteří pracovali v tak zanedbané kuchyni až to bylo neuvěřitelné.
Kuchyň byla taková menší nudle, ve které jsme museli o sebe zakopávat, i když jsme nechtěli. Zkušenější kolegyně Jaruška ihned začala odkrývat nepořádek a odklopila víko na kanálku v kuchyni. Zjistila, že je plný červů a nečistot, o zápachu, který se vylinul se ani nedá mluvit. Lednice zapáchala též a ukrývala zbytky nějakého nevábného masa. Pracovní stůl a okolí bylo zanesené špínou, která se dala škrábat.
Kuchaři byli povznesení a bylo vidět, že jim to nevadí. Když jim nějaká potrava při vaření upadla na zem do té příšerné nečistoty, zvedli ji a pokračovali ve vaření. Byli absolutně nerudní, když jsme jim do té špíny chtěly zasahovat. Vlastníkům - motorkářům to taky nevadilo, chtěli jenom výsledky, bez ohledu na to, kde a jak vznikaly.
My jsme s Jaruškou měly za úkol mýt nádobí jak bílé, tak i černé, které se muselo mýt ručně. Nejenom, že jsme nevyfasovaly žádné pomůcky jako jsou třeba rukavice, nebo drátěnku na nádobí, ale hoši nám s velkou oblibou všechny ohromné pánve a hrnce připalovali, jak to jenom šlo, a měli škodolibou radost, když jsme tlustou vrstvu napálené potravy seškrabovaly nehty.
Nyní se možná někdo zeptá, proč jsme u této práce setrvaly a neodjely domů. Je to však více, než jednoduché. Neměly jsme peníze, pracovní smlouvu, neměly jsme kde bydlet a neměli jsme jak a čím se dostat domů. Také jsme neuměly ani jedna francouzsky. Jako dvě nány pitomé, jsme se vlastně dostaly do otroctví. Na naše zaměstnvatele jsme se obrátit nemohly, protože podmínky kladli oni a zajímala je jen vykonaná práce.
Jarušce jsem vůbec nerozuměla. Ona je zde po páté a věděla do čeho jde? Ukázalo se, že vše vlastně věděla, ale z nějakého důvodu, který jsem nepochopila až do konce pobytu, jí to až tak nevadilo. Je však pravda, že ani ona nepočítala s takovým osazenstvem kuchyně, jaké jsme vyfasovali v podobě šílených mladíků. Hrnula se do té odporné práce, vydrhla kuchyni za protestu mladíků a vrhla se do lednice. Ano, přímo do velké lednice,kde byly uskladněny všechny potraviny a jala se uklízet a třídit. Zmizela v lednici asi na hodinu a vynořila se opravdu skoro zmrzlá.
Já zatím v potu tváře drhla nádobí, které se muselo mýt opavdu v tempu, protože strávníků bylo hodně a skupiny se střídaly rychleji, než jsme dokázaly stihnout. Každou chvíli se objevovala motorkářka a řvala, abychom si pospíšily. Jaruška občas získala nějaké sousto, protože byla zběhlá a i mně nějaké podstrčila. Jedly jsem za pochodu, i když se mi zvedal žaludek z toho nechutného prostředí i kuchařů, co to vařili. Vznikaly mezi námi opravdové potyčky a jeden z hochů mi jednou spálil ruku horkou pánví, když jsem se kolem něho prodírala s nádobím. Jestli si myslíte, že bylo možné ruku si ošetřit, nebo že motorkáře zajímalo, že s tím musím mýt nádobí, tak se mýlíte.
Jaruška ze svého pobytu v lednici získala nachlazení s horečkou a hroznou rýmou. Též pracovala dál, skoro až do úplného padnutí. Jednou, když se motorkář už nemohl dívat, jak Jarušce teče z nosu, ji uvařil silný grog na vyléčení. Nejenom, že se neuzdravila, ale málem se utopila ve dřezu na nádobí, jak se jí motala hlava. Jenže na rozdíl ode mně to Jarušce snad připadalo normální. Dnes jsem přesvědčená, že snad Jaruška nebyla ani normální a že se mi jen nějak zdála.
Trochu to zkrátím, protože plus minus v tomto duchu náš pobyt pokračoval.Pracovaly jsme čtrnáct až šestnáct hodin denně. Odcházely ve dvě hodiny v noci do bungalovů, kde jsme spaly a padaly vysílením. Jenom po obědě jsme měly asi hodinu a půl volno. Tuto chvíli jsem využívala na pobyt u mého milovaného moře, které tam bylo opravdu krásné. Tento krátký pobyt mi zachranoval život, a to doslova. Sáhla jsem si v životě vlastní vinou opravdu na dno.
Prosila jsem majitele aby mi umožnili odjet domů. Tvrdili, že to nejde, že v žádném autobuse není volné místo a že to musím vydržet. Nevím, jak jsem to vydržet dokázala, ale kdyby tam nebyla Jaruška, tak nevím. Pomáhala mi to překonávat. Když jsem v noci potmě nemohla najít svůj bungalov, pomohla Jaruška. Mám totiž špatnou orientaci a v tom městečku bungalovů to nebylo jednoduché. Bydlely jsme každá jinde. Mně stěhovali každou chvíli jinam, podle toho, kde bylo zrovna volno. Kufr jsem už ani nevybalovala.
Stalo se však, že Jaruška měla odjet o týden dříve. Rozloučily jsme se a já zůstala bez opory. Už se nebudu rozepisovat, jak jsem to vydržela, a už to tedy ukončím. Za týden jsem opravdu směla odjet, končila totiž sezona, a tak se našlo v autobuse místo i pro mne. Když jsem do autobusu nastoupila, byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě.
Vydělala jsem si za tuto otročinu pouze 7000 Kč, ale bylo mi to jedno. Přežila jsem to!!! Přijela jsem domů krásně štíhlá, ale na pokraji zhroucení. Dlouho trvalo, než jsem se vzpamatovala. Nikdo se nemůže divit, že mě roupy přešly. Jenom na závěr: Jaruška zmizela. Nevím ani jestli se dostala domů. Telefon nebrala, byl stále hluchý a nikdy se mi už neozvala, i když to slíbila. Jako kdyby se propadla do země.
Byla skutečná, nebo mi pomáhal anděl strážný?
