Myslím, že to byla sobota jako každá druhá. V sobotu se, pravda, pracovalo jako v každý všední den. Pro zábavu byla nejvhodnější, i když mnozí po ní měli hlavu jako škopek. Neřeknu nic nového, když uvedu, že Zábava s velkým Z se dodnes používá jako název vesnické tancovačky, která dává příležitost mladým, dostat se blíže k sobě, než je jindy běžné.
Končil máj, lásky čas, a bylo možno sklidit ovoce narodivších se lásek v tomto krásném měsíci, plném zeleně a květů. Byla, pokud se nemýlím, sobota 31.5.1953. Kolem půlnoci to na parketu vesnické hospody vřelo jako v kotli při smažení trnek a hodinky jsem tenkrát neměl, takže nemohu říct, kolik bylo přesně. Do sálu vpadla bomba: trumpeťák zafoukal tradááááá, na jeviště vystoupil hospodský, rozhodil rukama, aby byli všichni ticho, což se mu tak docela nepodařilo, a oznámil, že od půlnoci bude platit měnová reforma a kdo chce nějaké pití, ať si ho koupí hned, protože po půlnoci bude stát třeba limonáda místo šedesáti haléřů třicet korun. Sál na moment ztichl, ale vzápětí se ozvaly hlasy, ať se jde vyspat a jiné, ať se jde vycpat. Stoly se zaplnily pivem, limonádami a slanými tyčinkami, sem tam táckem se štamprlátky. Zábava pokračovala dál, vždyť my tenkrát měli jen to svoje mládí a pár korun v kapse, které nám později vyměnili v poměru 1:5. Tátové, mámy a pár dědků se však zvedlo a sál prořídl.
Ráno, říká se, je moudřejší večera. Otec seděl za stolem a poslouchal rádio. Snídaně byla netknutá a jeho tvář nevěstila nic dobrého. Když zřejmě už poněkolikáté vyslechl opakující se zprávu o měnové reformě, zavřel rádio, praštil pěstí do stolu a řekl něco v tom smyslu: "Tak zase máme hovno, jak po válce. Věšať sa nebudu, takovú radosť tým k....m neudělám, a šel do skleníku řízkovat chryzantémy. Později jsem pochopil, že to pro něj a tím i pro naši rodinu byla rána. V roce 1945 měnová reforma zničila úspory a peníze na provoz. Ty, až na 500 Kč na osobu, "odpluly" na tzv. vázaný vklad a odsud touto novou měnovou reformou do nenávratna. A opět to samé, ba ještě horší. Až na pakatel jedna ku padesáti.
Matka nás utěšovala, že už nebudou lístky a volný trh, na kterém bylo možno legálně nakoupit některé zboží v neomezené míře, ovšem za pro nás několikanásobně zvýšenou cenu. "Šak zme teho tolik neměli a ve spořitelně ani vindru, hlavně že zme zdraví. Nemáme žádného zaměstnanca a tož nám aspoň pětistovku vyměňá za stovku. A co majú praviť nekeří druzí, kerym dajú enem jedna k padesáti. Nejak bylo, nejak bude."
A bylo. Začali jsme opět od nuly, v obchodě platili za kilo chleba dvě osmdesát, čtvrtku másla za jedenáct, kilo cukru za čtrnáct. Ještě, že jsme nepili kávu (kilo za tři sta), ale pouze Žitovku s Cikorkou nebo Meltu. Ta byla za pakatel. Když se nám zachtělo hovězího a když na ně bylo, cvakli jsme třináct korun za půl kila. Toto množství bylo pro nás šest tak akorát (matka tvrdila, že jí hovězí nedělá dobře) a na otce se nedostalo proto, že my čtyři dorostlíci jsme snědli maso už při vytažení z polévky a jedli jako obvykle omáčku s bramborovým knedlíkem bez masa. Ti, co proklínali režim a přišli o všechny úspory, si mohli koupit litr rumu za šedesát osm a aspoň na chvíli zapomenout na zhroucené životní perspektivy.
Bylo mně už osmnáct, byl jsem už v zaměstnání a staral se sám o sebe. A tak ubyl v rodině jeden krk a otec jako vždy rodinu uživil. Poslední ránu dostal až o pár let později. Zrušili mu živnost a stal se ze zahradníka, prý vykořisťovatele pracujících, vrátným na vlakovém nádraží.