Výrazné filmařské nadání projevoval Jan Svěrák už jako student pražské filmové fakulty a jeho školní snímky jako Vesmírná odysea II nebo Ropáci dodnes stojí za vidění. Režisér, který 6. února slaví padesátiny, má jako jediný Čech ze své generace na kontě prestižního Oscara a jeho filmy, které natáčí se zhruba pětiletými pauzami, spolehlivě lákají diváky do kin. Naposledy loni na pohádku Tři bratři, předtím to byl loutkový snímek Kuky se vrací.
Většinu filmů natočil Jan Svěrák podle scénáře svého otce Zdeňka, jednoho ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana, který v synových filmech často i hraje. Poprvé se dali dohromady už na začátku 90. let, kdy ještě v barrandovské produkci vznikla Obecná škola. Scénář původně Svěrák senior připravil pro Víta Olmera, ten ale dal přednost Tankovému praporu, a tak dostal tehdy šestadvacetiletý Jan Svěrák první velkou příležitost. Využil ji vrchovatě, výborný film, který mnozí považují za Svěrákův vůbec nejlepší, získal nominaci na Oscara.
Od studentských cen k Oscarovi
Americká filmová akademie si ale Svěrákova nadání všimla už dřív, v červnu 1989 totiž získal studentského Oscara pro nejlepší zahraniční film. Cenu si tehdy odnesl za absolventský snímek Ropáci, fiktivní dokument o pátrání po živočichovi libujícím si ve zničeném prostředí severních Čech. Opravdického Oscara pak Jan Svěrák získal v březnu 1997 za Kolju, kterému dali akademici ve finále přednost například před válečným dramatem Kavkazský zajatec režiséra Sergeje Bodrova.
Zlatá soška pro nejlepší zahraniční film pootevřela Janu Svěrákovi dveře do Hollywoodu. Přicházely mu desítky scénářů z USA, mezi nimi i na později úspěšné snímky Pravidla moštárny či Čokoláda. „Fázi oslnění Hollywoodem už jsem měl za sebou a začal jsem nahlížet jeho prázdnotu,“ objasnil režisér, proč si tehdy nevybral. Sen natočit anglicky mluvený film pro mezinárodní publikum ale neopustil.
Točí stále zejména pro české publikum, které dobře zná jak Svěrák-režisér, tak jeho otec-scenárista. Z rodinné spolupráce vzešly snímky Tři bratři, ale i na svou dobu velkolepý projekt Akumulátor 1 (1994) nebo jeden z mála českých polistopadových velkofilmů Tmavomodrý svět (2001), ve kterém Svěráci vzdali hold československým letcům Královského letectva. Předposlední Vratné lahve (2006) kvůli vzájemným tvůrčím sporům obou protagonistů málem nevznikly, o čemž podává svědectví dokument Tatínek (2004).
S filmovým portrétem Svěráka staršího se Jan Svěrák vrátil zpět k filmařským kořenům. Na FAMU totiž absolvoval katedru dokumentární tvorby a i jeho studentské filmy byly přes všechnu stylizaci dokumenty. Kariéru ale věnoval hranému filmu, výjimkou byly kromě Tatínka jen záznam cimrmanovské operety Proso a film o snímku Mamas & Papas režisérky Alice Nellis. Jí Svěrák také produkoval film Tajnosti (2007) a byla to v jeho producentské kariéře výjimka, jinak věnuje energii vlastním filmům.
Vznikne nový film v angličtině?
Jeho firma Biograf Jan Svěrák funguje až od poloviny 90. let, zkušenosti ale získal už předtím jako spolumajitel filmové společnosti Luxor. Ta se podílela jak na nejednoznačně přijatém Akumulátorovi, tak na Jízdě (1994), filmu natočeném za extrémně nízký rozpočet, jenž zvítězil v soutěži karlovarského filmového festivalu v roce 1995. Svěrák je aktivní i v Asociaci producentů v audiovizi a otevřeně bojuje proti kradení filmů na internetu, přičemž neváhal hnát piráty ani před soud.
Nejnovější film Jana Svěráka má být natočen v angličtině podle nejmenované irské knižní předlohy. Jeho dvorní producent Eric Abraham tak s ním má po dvaceti letech spolupráce konečně udělat snímek ve své mateřštině – sedmý v pořadí. Režisér, který právě píše scénář, ovšem odhaduje pravděpodobnost natáčení na dvacet procent.
„Shánět peníze na film je stále těžší. A to nejen doma, ale i v zahraničí,“ uvedl oscarový filmař, který už s Abrahamem před lety narazil s projektem Henderson – Král deště. Dva roky psal scénář podle románu Saula Bellowa, ale k realizaci nikdy nedošlo.
Ani recept na dobrý film není podle něj jednoduchý. „Neexistuje – a jestli ano, tak ho neprozradím. Můžete samozřejmě sázet na hvězdy, dobré melodie, ale základem je určitě dobrý scénář a režie. Je to nevyzpytatelné,“ podotkl Svěrák a připomněl oscarového Kolju. Když ho připravovali, riskovali, že ruské jméno v názvu nikoho po revoluci nepřiláká.
Podle Svěráka se přes kameru z každého herce dostane na plátno kus jeho charakteru. „Přitom je důležité zabydlet příběh zajímavými postavami. Proto i u herce, který má pověst nevyzpytatelného grázla, který vám uteče z placu či se vůbec nedostaví, jeho obsazení za risk stojí. Tihle zlobivci bývají velké osobnosti, které se nudí,“ komentoval svou odvahu obsadit do charakterní role v Tmavomodrém světě Oldřicha Kaisera či udělat sympaťáka z nabručeného Pavla Landovského ve Vratných lahvích.
Jan Svěrák se narodil 6. února 1965 v Žatci, kde jeho otec o několik let dříve učil. Jeho (na den přesně) o čtyři roky starší sestra ale přišla na svět v Praze, kde také budoucí režisér vyrostl. První kreslený film vytvořil ve 12 letech, později točil němé grotesky, například Vzpouru synů, v níž s Filipem Smoljakem „vyvraždili“ své rodiny. Jeden z nejúspěšnějších českých režisérů posledního čtvrtstoletí je ženatý, má dceru, dva syny a také jedno vnouče.
