Největší námořní katastrofu všech dob nepřežilo v roce 1945 na 9400 osob, což je asi šestkrát více, než bylo obětí o 33 let dříve při ztroskotání Titaniku. Někdejší nacistická chlouba, loď Wilhelm Gustloff, byla potopena sovětskými torpédy.
Na cestu se touto přetíženou lodí vydalo před 70 lety, 30. ledna 1945, z polského přístavu Gdyně do německého Kielu přes 10 tisíc lidí, převážně žen a dětí, z nichž mnoho našlo smrt v ledových vodách Baltského moře. Zajímavostí je, že se loď potopila přesně v den nedožitých padesátin předáka švýcarské nacistické strany Gustloffa, po němž byla loď pojmenována.
Luxusní výletní parník
Příběh lodního obra o výtlaku 25 000 tun se začal psát v červenci 1937, kdy vyjel z doků jako vlajková loď "flotily míru" (Kraft durch Freude). Výletní parník měl původně nést Hitlerovo jméno, ale po zavraždění Gustloffa v roce 1936 byl na vůdcovo přání pojmenován právě po něm. Gustloff se měl stát "lodí snů" a nástrojem zábavy pro německé pracující. Parník byl dlouhý 208 a vysoký 56 metrů. Na jeho deset palub se vešlo 417 mužů posádky a 1465 pasažérů. Ti měli k dispozici plavecký bazén, sedm barů, tančírny, knihovnu, zimní zahradu, hudební sál či palubní kino.
Výletní kariéru Gustloffu ukončilo vypuknutí druhé světové války, kdy se stal nemocniční lodí a zásoboval vojska v Norsku. Na podzim 1940 zakotvil u gdyňské přístavní hráze a sloužil jako plovoucí kasárna. Do ledna 1945, kdy byl zapojen do evakuace na záchranu uprchlíků z východních území před blížící se Rudou armádou, neurazil ani jednu námořní míli.
Gustloff měl původně pojmout 6000 osob, podle Heinze Schöna, který potopení lodi přežil a stal se kronikářem katastrofy, se po vyplutí nacházelo na palubě 10 582 osob, z nichž bylo 8956 uprchlíků. Přetížený Gustloff vyplul z Gdyně krátce po 13. hodině 30. ledna 1945. Kapitánem byl Friedrich Petersen a jediným ozbrojeným doprovodem malý torpédový člun Löwe.
Fatální chyba posádky
Kolem 18 hodiny rozsvítila loď obrysová světla kvůli možné kolizi s minolovkami, což se jí později stalo osudným. Asi po hodině světla zhasla, bylo však už pozdě: lodi si všimla sovětská ponorka S-13, která se nacházela několik námořních mil na západ od Gustloffu. Za hodinu se S-13, jejímž velitelem byl 32letý Alexandr Mariněsko, přiblížila ke Gustloffu na vzdálenost necelých dvou kilometrů.
První torpédo (nazvané "za vlast") zasáhlo v 21:15 trup Gustloffu na přídi před můstkem a ubikacemi posádky. Druhá nálož (torpédo "za Stalina") vybuchla těsně pod bazénem a třetí torpédo ("za sovětský lid") explodovalo v oblasti strojovny a roztrhlo lodní bok až k palubě. Čtvrté torpédo ("za Leningrad") se vzpříčilo v hlavni.
Po zásahu vypukla na Gustloffu panika. Ti, co přežili, shodně líčili, že se evakuace změnila v naprostý chaos. Teplota vzduchu byla navíc mínus 18 stupňů, teplota vody těsně nad bodem mrazu. Parník se potopil za necelou hodinu. Z přeplněné lodi se zachránilo jen minimum pasažérů.
Nejvíce obětí mezi uprchlíky
Vinu za potopení lodi připisoval Schön vždy Němcům: „Měli jsme na palubě tisícovku vycvičených vojáků a protiletadlová děla.“ Plavidlo bylo podle něj zaměnitelné s vojenskou transportní lodí a ostřelování sovětskou ponorkou S-13 tak bylo podle Schöna legální.
Podle Schöna zahynulo 9343 lidí včetně asi 5000 dětí, podle počítačové analýzy z roku 2003 až 9400 osob. Později byly potopeny ještě další dvě velké nacistické lodi s uprchlíky: loď Steuben potopila 10. února 1945 rovněž Mariněskova ponorka S-13 (zahynulo 3000-4000 osob), při potopení lodi Goya 16. dubna 1945 sovětskou ponorkou L-3 zahynulo 6000-7000 lidí (druhá největší námořní katastrofa v dějinách).
Mariněskova ponorka se po útoku ponořila a přečkala na dně moře několik útoků hlubinných bomb. Později poslala o svém úspěchu radiogram do Kronštadtu, ale jméno potopené lodi v něm nepadlo, Mariněsko ho v tu chvíli pravděpodobně ani neznal. Oděský rodák Mariněsko po válce zahořkle z námořnictva odešel, v roce 1949 byl dokonce odsouzen za krádež na tři roky do vězení. V roce 1960 mu byla vrácena hodnost kapitána, v listopadu 1963 ale v 50 letech po dlouhé nemoci zemřel. Hrdinou SSSR byl jmenován až posmrtně, 5. května 1990, v předvečer 45. výročí vítězství.
O katastrofě napsal v roce 2002 knihu Jako rak držitel Nobelovy ceny Günter Grass, film byl o lodi natočen v roce 1959 a naposledy v roce 2008.
