Vtipnější vyhrává: Hovnocuc

Tímto se omlouvám redakci i čtenářům, avšak jinak - trefněji - jsem ten příběh pojmenovat nemohl. 

Měli jsme těch cisteren na podvozku legendární Pragy V3S na Provoze technologické dopravy UD Hamr asi šest nebo sedm a z dolů chemické těžby přepravovaly mnohem ohavnější náklad, než ten, pro který byly původně určeny.

Byl jsem dispečerem dopravy a každý dispečer měl k ruce hotovostního řidiče s osobním terénním vozem, bylo-li třeba například v noci sehnat nějakou VIP osobnost - skladnici, autojeřábníka, mechanika a podobně, hotovostní řidič to promptně zařídil a často věděl zpaměti, kde kdo bydlí. Ten můj se jmenoval Tonda, samostatně a dobře jednal - vysílačky ani mobily jsme tehdy neměli - a ještě pomohl napsat horu Denních záznamů o výkonu vozidla - známé stazky. Leč zafungoval služební postup, Tonda povýšil, vyfasoval zmíněný fekál a nahradilo ho líné a neschopné individuum, k mé pramalé radosti.

To ovšem volalo o pomstu, a tak jsem Tondovi na stazku místo Praga V3S - fekál psal Praga V3S - hovnocuc. Tonda se smál jako kůň a dobře se bavil.

Jenže stazky dorazily posléze na fakturaci do rukou dámy, říkejme jí Libuška. Libuška byla původně dispečerkou železničního vozového hospodářství, podle čísla vagonu měla okamžitou představu, o jaký vůz se jedná i jak vypadá, avšak pokud stroj neměl železniční podvozek a nárazníky, byla úplně mimo a obávám se, že by nerozeznala letadlovou loď od vyorávače brambor. Libušku název vozidla zarazil - podle garážového čísla by se mělo jednat o fekál a ona zde vidí napsáno jasně "hovnocuc"! I jala se hledat v Tarifu silniční nákladní dopravy TR4 z roku 1977. Projde nákladní vozy - nic. Hledá v oddíle speciálních mechanismů jako traktory, nakladače a podobně - také nic. Co teď? Zeptá se dispečerů!

Nešťastnou náhodou hovor zvedl řidič Hubert, veselá kopa a piškuntálek, který nikdy žádnou lotrovinu nezkazil. Vyslechl nešťastnou Libušku, očka mu zazářila radostí a povídá: "Libuško, on to byl skutečně původně fekál, ale tam proběhla přestavba a teď je to hovnocuc. Zatím ty stazky nechte, ono se má ještě několik fekálů přestavovat na hovnocuc. A my ještě na to nemáme cenu od Federálního cenového úřadu."

Chudinka bezelstná Libuška tuhle návnadu Hubertovi zbaštila i s navijákem a poctivě střádala stazky na fakturaci. Jenže tenkrát jsme zaváděli strojně-početní zpracování, v polovině měsíce jsme dostali sjetinu a zodpovědný referent, Pepa P. se na fakturaci přišel zeptat, proč že chybí jedno vozidlo. "To jste za čtrnáct dní nedostali ani jednu stazku?"

Libuška upřela svá bezelstná modrá kukadla na Pepíka P. a s dětsky upřímným pohledem mu zopakovala, co slyšela od Huberta.

Pepík P. zažil v životě ledacos. Byl to původně voják z povolání a zkušený letec, on skutečně viděl i letadlo couvat, dokonce byl členem slavné posádky, která s aerotaxíkem Aero-45 při provádění letecké nekázně zacouvala do lesa, což kromě aeroplánu všichni ostatní přežili, ale v první moment měl pocit, že mu na hlavu spadl buldozer. Prý chvíli měnil barvy a přemýšlel, zda ho nešálí smysly, štípal se do ruky, aby se ujistil, že nesní, a potom, duse se smíchem, Libušce vysvětlil, že fekál a hovnocuc jedno jest.

Protože mé svědomí tížilo podobných skopičin víc, šel jsem na pohovor, při kterém se členové kárné komise marně snažili zamaskovat smích a nakonec vedoucí provozu František E., báječný člověk, rozhodl, že "za trest" půjdu do autoškoly a udělám si "trojku", samozřejmě na účet provozu, aby mne přešly roupy. Jsem mu za to vděčný dodnes.

Došlo na nevyhnutelné setkání s Libuškou. Potkali jsme se na dvoře mezi náklaďáky." PANE MIČAN!" A sevřela můj krk svými drobnými pěstičkami. Chápal jsem, že má právo mne uškrtit. Objal jsem jí, políbil a zeptal se, jestli mi odpustí.

Odpustila.