"Pozor, pozor. Hlášení místního rozhlasu. Vážení občané, v sobotu večer pořádá Myslivecké sdružení a náš hasičský sbor od dvacáté hodiny večerní na fotbalovém hřišti u Lesíčka Pytláckou noc. K poslechu a tanci hraje orchestr Františka Dloubala z Kelče až do ranního kuropění. Vstupné deset Kčs. Bohatá tombola. První cena dvacetikilové sele a druhá cena fůra uleželého hnoje. Zveme všechny naše občany, aby si přišli zapytlačit a nevysedávali furt doma...
Takové a podobné hlášení jsme na dědině poslouchali v létě každý rok. Na onu UDÁLOST bylo u hříště vytyčeno taneční kolo dvěma zašpicovanými kolíky mezi sebou propojenými pětimetrovým špagátem. Jeden kolík se zapíchl do země, druhým se narýsoval kruh, vytyčená kruhová plocha se porovnala a vysypala vrstvou smrkového jehličí, aby to pěkně klouzalo. Parket byl hotov. No, po válce hasiči zachránili kus hořícího lesa a majitel jim za to dal několik kubíků smrkových prken a z těch stolař pan Ševčík vyrobil krásné skládací pódium, které muselo pokládat pár pořádných chlapů, jak bylo těžké.
Už odpoledne začal kolem podia čilý ruch. Na "pavučinu" z provázků, kterou nad ně rozložili myslivci, věšeli současně pestrobarevné lampiony. Hospodského koně přitáhly valník a z něj se koulely sudy s pivem přímo pod košatou břízu a obložily se ledem z minulé zimy a zakryly slámou, aby se vychladily. Pak vozka složil pár beden limonád v půllitrových lahvích s patentním uzávěrem, který měl gumové těsnění a páčku, kterou se láhev uzavírala. Kořalku a víno přivezl až večer pan hospodský osobně. Znal myslivce a hasiče velmi dobře a bylo vážné nebezpečí, že by část obsahu lahví byla zkonzumována na dluh a pořadatelé uvedeni do stavu beztíže, čímž by byla ohrožena pořadatelská služba.
Kousek dál rozložil svůj stánek pan Pečenka. Pult, na něm dvouramenné váhy, pár ostrých nožů, láhev s hořčicí, vlevo od pultu čtyřhranná kamínka a kotlík na nožkách, vpravo bedničky s chlebem, rohlíky, klobásami, špekem na opékání a párky přikryté plachtou. To, aby po nich nelezly mouchy a nedopustily se stejné patálie, jako v hospodě U kalicha na obraze císaře pána. Jeho žena prodávala hned vedle kulaté valašské koláče, zvané frgály a vedle tvarožňáků, hruščáků, makovňáků a trnčáků nabízela i zelňáky.
Do varu se začala zábava dostávat díky chlapům, kteří zaměnili stůl v hospodě za lavici poblíž parketu, hned po vypuknutí Pytlácké noci. Úderem osmé večerní spustil orchestr pana Dloubala své oblíbené "antré" a při třetím kousku se už na parketě točilo několik párů. Repertoár hudby spočíval v pravidelném opakování polky, valčíku a tanga - přestávka - polka, valčík, tango atd. Samozřejmě pronikla i moderna. Pan Dloubal zazpíval Kukurukú kú od Kučerovců a podroušení chlapi mu přizvukovali Kikiriky kí. Nesměla chybět Cikánka, Včera jsem tě čekala, Červená sukýnka ani Škoda lásky. Kolem desáté se těm postarším začaly klížit oči a poroučeli se domů, otcové a matky znova zopakovali svým dcerám, ať jsou za chvílku doma, a udělali totéž.
To byl pokyn pro orchestr, aby přitvrdil. Kapelníkovi po šesti pivech a čtyřech slivovicích znatelně pookřál hlas a k Lesíčku se nesly slova písní jako: "V tom kelečském zálesí, pojď, má milá, dáme si." A aby bylo všem jasné, že se nejedná o žádné porno, píseň pokračuje: "Dáme si, dáme si, zahrát na klávesy." Z bohaté studnice valašských lidových písní přidal: "Nikdy sem já neviděla takového ptáčka, takového ptáčka, aby on měl enem hlavu, žádného zobáčka, žádného zobáčka. Nikdy sem já neviděla takovú křepelku, takovú křepelku, aby do ní ptáček vletěl, ptáček vletěl a vylez prdelků a vylez prdélků."
Co to umělo dělat. Zpocená těla v jednom chumlu, vínečko bílé i červené, do toho semtam jedna borovička, horko jako v pravé červencové poledne, dokonce i čardáš po valašsku a Lesíček coby kamenem dohodil. Není se co divit, že se pak na jaře rodilo více dětí a některá děvčata čekala ve frontě, aby jim "prodali roky".
A svateb bylo v září a říjnu jako máku. Ptáte se, jestli jsem si také zapytlačil? Hádejte, stačí jednou.