Fotograf Jan Saudek:
Hlavní je nepřestat běžet

Hodně se teď o něm mluví. V kinech totiž právě běží film o jeho životě, který je plný odvážných scén. Stejně pozoruhodný jako jeho snímky a poněkud bohémský životní styl je však fakt, že je ve svých blížících se osmdesáti letech v obdivuhodné kondici. Přestože on sám tvrdí, že už to není, co bývalo.

Dodržujete nějaké zásady, cvičení či rituály, které vás udržují i v osmdesáti letech ve formě?

Při mém způsobu života a životosprávě je zázrak, že v tomto věku vůbec žiju. Celý život piju, ženské mě vysilují...

Ale, neříkejte, vždyť běháte, cvičíte...

To ano, běhám stále a také se zmítám na hrazdě. Chodím cvičit s podobnými dědky jako jsem já. Rozdíl je v tom, že oni jsou sportovci, bývalí mistři republiky. Známe se přes padesát let. Já obdivuju lidi, kteří dělají třeba gymnastiku na vrcholové úrovni. To je krása. Na to jsem se nikdy nezmohl. Ale stačí se jít trochu protáhnout do obyčejné tělocvičny, kam chodí dědci nebo ještě lépe ven na plácek. Stačí hrazda, žíněnka, nepotřebuju ta dnešní moderní fitcentra, tam by mě to nebavilo. To je uniformita, žádná zábava.

Kolikrát týdně tedy cvičíte?

Třikrát. Pravidelně. Přitahuju se, zvedám činky, dělám kliky. Taky hodně chodím pěšky, to je důležité. Žádný výtah, žádné jezdící schody. Když mám na výběr, zásadně jdu pěšky.

Jste v tomto sportovním směru soutěživý?

Jistě. Účastním se soutěže Železný senior, pro nás chlapce nad sedmdesát let. Děláme kliky, skáčeme přes švihadla, konkurence je velká, bývalí sportovci, vojáci. Jednou jsem skončil až druhý, ale to je ženskými. Jsem kvůli nim zesláblý. Takže třeba salto jen tak s rozběhem už nedokážu. Dříve jsem je metal na ulici.

Brzy vám vaše současná partnerka porodí třetí dítě. Setkáváte se často s údivem, že si v osmdesáti pořizujete miminko?

Ano. Lidé jsou přesvědčeni, že jsem nezodpovědný primitiv. A mají pravdu. Není to normální mít dítě v osmdesáti. Jenže já potkal mou ženu Pavlínku a byl jsem ztracen. A když se mnou chtěla mít děti? Povinností muže přece je plnit přání dámy.

Nemáte obavy z budoucnosti? Přemýšlíte vůbec tak jako ti lidé, kteří o vás říkají: Vždyť se nedožije dospívání svých dětí?

Ne. Protože jsem nezodpovědný. Beru to naprosto sobecky, a to tak, že s dětmi mládnu. Omlazují mě. Vedou mě k tomu, že nesmím přestat pracovat. Bez nich bych už možná byl jako ti staří dědci, kteří jen sedí u televize. Ale protože musím děti zabezpečit, stále mě to motivuje k práci. Hlavní je nepřestat. Jak jednou člověk přestane běžet a lehne si, je konec. Už nevstane. Proto s cvičením, s chůzí, s během ani s prací nepřestávám.

Co vás vlastně přivedlo k cvičení? U umělců taková péče o tělo není zrovna obvyklá...

Cvičím od mládí. Už dávno, kdy jsem ještě pracoval ve fabrice, jsem si uvědomil, jak je důležité být v kondici. Byl jsem nevelkého vzrůstu, moc respektu mezi chlapy jsem tam neměl. Když mě ale jednou viděli, jak zvedám činky, cítil jsem, že mě začali brát. Toho, že složíte krásný verš nebo uděláte krásnou fotografii, si všimne málokdo, ale výkon, sílu, to lidé obdivují odjakživa. 

A vždy se vám podaří se k cvičení vybičovat?

Ano. Stačí se na sebe podívat do zrcadla. Uvědomím si, že lepší už to nebude a řeknu si, že je tedy třeba zachovat to aspoň takové jaké to je.

Co vy a jídlo? V tomto směru máte také vnitřní sebekázeň?

Jistě. Jím jen to nejlepší. Kvalitní pršut, kvalitní whisky. Já nejsem asketický typ sportovce. Já sportuji pro radost, stejně jak pro radost jím. Chci si život užívat. Chci chodit na dlouhé procházky, milovat mou krásnou úžasnou ženu Pavlínku, malovat. Malovat musím, živím se tím od doby, kdy mě má bývalá přítelkyně připravila o negativy a já nemám práva k svým fotografiím. Ty obrazy jsou sice strašné, ale dobře se prodávají. Chci, abych si jednou, až můj život bude končit, mohl říct, že stál za to.


Jan Saudek
Narodil se v roce 1935, jeho dvojčetem je slavný kreslíř Kája Saudek, který již řadu let leží v kómatu. Vyučil se fotografem, od sedmdesátých let byl jeho díla velmi uznávaná ve světě, ale socialistický režim mu neumožnil mezinárodní kariéru budovat. V roce 1990 dostal ve Francii řád Rytíř umění a literatury a v Česku mu vyšla  první velká monografie. Jeho snímky jsou zastoupeny v řadě prestižních sbírek světa. Poněkud komplikovaný je jeho soukromý život, s oblibou tvrdí, že ví o dvanácti dětech, ale kolik jich má ve skutečnosti, netuší. K filmu Fotograf, který je právě v kinech, napsal scénář a vysvětluje v něm svůj současný spor se svou bývalou partnerkou Sárou, kterou viní z toho, že jej připravila o negativy i peníze. Ona to odmítá.