Je to můj kamarád z dětství, právě z letních bytů tady, v Jizerských horách.
Měl pohnutý život. Otec zahynul při tom, když ho právě „vyráběl“. Matka zemřela hned po porodu. Starali se o něj příbuzní jako o sirotka. Vše mu dovolili, neplísnili ho. Nadměrně si četl časopisy, knihy a mapy, dnem i nocí. Neměl čas na jídlo, tak pojídal lžící ovesné vločky z pytlíku. Z literárních vjemů zapomněl na studium na vysoké škole, vyhodili ho.
Nacházel si práce pomocného dělníka či závozníka. Do zaměstnání přestával chodit, četl si celé noci. Vyhazovali ho.
Nevybíral poštovní schránku, neplatil tehdy levné poplatky. Úředně ho vystěhovali, oknem.
Nic mu nevadilo, četl, četl, četl…
Někdy se šel obveselit do hospody. Vláčel s sebou vždy dvě tašky, plné čtiva. Výčepáci ho už znali, od dveří na něj křičeli: jděte pryč! Nenechal se odradit, hned na výčepní pult rozkládal mapy a ukazoval trasy družic a frekvence jejích vysílačů. Nikoho to nezajímalo.
Trochu času trávil v bytech invalidů, ti byli pořád doma, měli uvařeno, prádlo mu vyprali. Nenuceně si v jejich bytech našel chléb, namazal si ho máslem z jejich ledničky, snědl ho a v křesle spokojeně usnul.
Číst knihy chodíval na dětské pískoviště v parku. Za minulého režimu tam dopoledne pobývali jen matky s předškoláky a penzistky se psy. Muži středního věku byli v zaměstnání. Na čerstvém vzduchu četl a četl, jen chvilkami se zadíval na skotačící psy a děti. Matky ho považovaly za pedofila a zavolaly na něj policii. Zatkla ho ale nakonec stejně pustila, jako neškodného.
Sestra mu před emigrací do Austrálie darovala vilu. Přišel o ni.
Nakonec se lékař smiloval a napsal mu předčasný důchod (neschopnost nejelementárnějších úkonů – dojít do práce).
Letos v Jizerkách
Pozval jsem ho tam, je mu už také skoro 70 let. Je to noční tvor. Nocí se toulá Prahou a rozdává důchodové peníze narkomanům. Oni ho za to nezabijí. Rozdá i 600 za noc.
Do lázní přijel upatlaný, neučesaný a neoholený. Vydával se tu na noční horské túry. Na oběd se vydával bez peněz v kapse. Ani na pivo neměl peníze u sebe. Našel je pak v kapse oděvu až třetí den. K polévce si poručil dva krajíce chleba, pak je, okoralé šel vrátit, prý jsou za 10 korun drahé. Vždy přenášel dvě tašky plné slovníků, knih a časopisů. Ve dne i v noci.
Odpoledne si lehal na trávník před policejní stanicí. Prospal tam celé odpoledne, pak ho policisté zadrželi, odvedli k vysvětlení a zase jako nevinného penzistu propustili.
Na WC nezavíral dveře, sedíc vesele hovořil na servírku, měl stažené kalhoty, pak na té míse usnul. Stěžovala si na něj hostům. Prý se s ním cítí jako v hospodě páté cenové skupiny. Znechutil i servírčina milence. Spánkem osvěžen se pak vydal na noční túru lesem. Ráno se vracel větvemi a jehličím poškrábaný. V ústech má dohromady jeden zub. Hovořil pořád, nikoho to ale nezajímalo, on posluchače nepotřeboval. Důrazný monolog nepřerušoval. Ohrazujícím se hostům skákal do řeči, už v půlce prvního slova. Nenechal se umlčet. Zapomínal zamykat dveře domovní i pokojové. Umí na sraz přicházet pozdě, kdyby jen o tři hodiny, on přichází později o tři dny.
První den byly záchody (námi vyhledávané) v nepoužívané budově uzamčené. Tak se šel servírky zeptat, kam to má jít? Prý má jít na dvorek. Udělal to, děti to pak nanosily dovnitř, musela umýt podlahu. Nadávala. Na ruce měl hodinky, ty však už několik let nefungovaly. Stejně nikam v té letité penzi nepospíchal.Obtěžoval lázeňské hosty, chtěli ho z lázní policejně vykázat. Naštěstí včas odjel do Prahy, na pohřeb sestry.
Zevnějšek měl zanedbaný, mezi horaly ale vypadal stejně jako oni, nebudil tak pozornost. Na odjezd do Prahy se nechal oholit i ostříhat. Ztratil občanský průkaz, tak mu ho v Praze už dvakrát nevyplatili penzi.
Asi žil hůře než ti trestanci. Oni mají zdarma jídlo, pití, topení, koupele, prádlo…
