Uplynulý rok byl na zážitky opravdu bohatý. Když jsem vedla poslední květnový den k oltáři svého syna, byla jsem plná dojmů a pocitů, byla jsem dojatá a šťastná zároveň, pyšná maminka, které se žení první syn.V té chvíli jsem byla přesvědčena o tom, že tento silný zážitek dlouho nic nepřekoná. Když se vdávala o čtyři měsíce později moje nevlastní dcera, byla jsem už trochu zocelenější. Přesto jsem se neubránila slzám štěstí, když manžel přiváděl po fialovém koberci k vlastoručně vyrobené slavobráně princeznu, která se vyloupla z naší dcery.
Ale ten nejsilnější zážitek mě přesto teprve čekal. Přišel krátce před koncem roku. 10. prosince poprvé spatřil světlo světa Vojtíšek. Můj vnouček, malý uzlíček, který jako by z oka vypadl svému tátovi Ríšovi. Vrátilo mě to o třicet let zpátky, kdy jsem držela na rukou úplně stejné miminko."Jaký je to pocit, být babičkou?", ptá se Ríša. Nejsem ale schopna odpovědět. Slzy se mi derou do očí, hrdlo mám sevřené a přitom jsem nekonečně šťastná. Ano, to je ten nejsilnější zážitek roku 2014. A nejenom tohoto roku, je to nejsilnější zážitek od doby, kdy jsem se já sama stala mámou.