Můj zážitek roku:
Dopis do nebe

Můj milý bráško,

jaro minulého roku nebylo šťastné. Asi naposledy jsem prošla krajinu našeho dětství a tvůj les. Vykřičela jsem tam na všechny strany, že už se s tebou nesetkají. Řekla jsem to veverkám, srncům u lizu, zajícům u krmelce i bažantům u zásypu. Tvůj klobouček se sojčím pírkem jsem zavěsila na větev statné borovice, aby jsi tam ještě chvíli byl. Se mnou  budeš stále, protože zázraky přírody, které jsi mě učil pochopit, mi nedají zapomenout...

Moji mysl dlouho zaměstnával smutek. Dny se řadily v dešti, mlze i slunci. Pročítala jsem časopisy a našla reklamu na i60. Zvědavost je neskutečná! Moji mysl začala zaměstnávat. Tolik jsem potřebovala rozptýlení, trochu veselosti, těšení se na něco zvláštního. Měla jsem potřebu sdělit do éteru své zážitky, odhalit kus mého života. Začala jsem psát. Věřila jsem, cítila jsem to bytostně, že se svěřuji dobrým lidem. Vrstevníkům, kteří pochopí, kteří znají, kteří prožili. A nemýlila jsem se. Tolik krásných slov jsem si přečetla, taková účast a porozumění! Tolik fotografií, nápadů, rad a poučení! Tolik přátel. Je vůbec možné, že ten web spravují mladí lidé? To poznání je mým velkým překvapením.

...Každý rok, když přiletí rehkové, postaví se reheček na zídku terasy a čeká, až ho zpozoruji. Vítám ho s radostí, protože vím, že zůstane v mé zahrádce. A představ si, bráško, co jsem zažila. Víš jak máme v zahradě tu starou hrušeň, prababička mých dětí říkávala: "Ta hruška byla už stará, když já jsem byla ještě mladá". Roste šikmo, jak se táhne za světlem, její kůra je zbrázděná, korunu má hustou. Není divu, že si v ní kosice udělala hnízdo.

Celé léto mám okna dokořán a slyším vše, co se v zahrádce děje, často totiž spustí kosové křik,  když je nablízku kočka. To okamžitě vystartuji a jdu zachraňovat. Sousedů kocour  Bohouš, ten co mi kadí do pažitky, si zahrádku velmi oblíbil a vypudil by vše živé. Nemá mne rád a já mám na něj spadeno! Křik kosů se nedal přeslechnout. Poletovali nad hrušní, sedali si pod ní a zase létali nad celou zahrádkou. Křik byl ostrý a snad se přidali všichni kosi v ulici. Běžela jsem okamžitě ven. Kosi poskakovali na zídce a dávali najevo zděšení. Seběhla jsem točité schody. Kosové se neuklidnili. Prohledala  jsem porosty, nikde nic. Vracela jsem se po schodech na terasu. V tom přiletěla kosice k mým nohám a popolétala po schodech za mnou. Chudinka, tak naléhavě prosila o pomoc.

Zůstala jsem stát na plošince schodů a zahrádku pozorovala. Pak jsem si všimla. Na větvi hrušně byl připlácnutý Bohouš. Jeho mourovatá srst splývala s barvou větve. Koutkem oka mne merčil, nepohnul se mu ani chloupek. "Jedeš! Ty lumpe jeden!" Hnala jsem kocoura ze zahrady. Vyrazil dlouhým skokem jak šipka a zmizel za zdí. Kosice okamžitě kontrolovala hnízdo, kos se na mne vděčně díval ze zdi. V zahrádce nastal klid. Bráško, byl to zážitek roku. Moudrá příroda. A tys jí tolik rozuměl!