Tahle země není jenom pro mladý
Alespoň jednou za život stanout na vrcholu Bezdězu
8. 5. 2024Byl pozdní večer - první máj, večerní máj, byl lásky čas... Ano, bylo prvního května, a my jsme si vyjeli na výlet do kraje autora této lyrickoepické skladby, do kraje Karla Hynka Máchy.
Byl první máj, ale nikoliv večer, vyrazili jsme mezi ránem a začátkem dopoledne. Naplánovali jsme si návštěou dvou míst - zámku v Mnichově Hradišti a hradu Bezděz. Třeba tam někde pokvete třešeň nezasažená mrazem. Ty snad už pominuly. Meteorologové předpověděli slunečno a teplo.
Trasu z Prahy přes Mladou Boleslav jsme zvládli bez zádrhelů, kolon, objížděk. Mnichovo Hradiště nás přivítalo liduprázdnými ulicemi, jen u zastávky autobusu postávalo několik lidí. Po zaplacení dvacetikorunového poplatku za hodinu a půl parkování jsme se vydali na krátkou procházku městem. Míjeli jsme zavřené obchody, tiché ulice, prázdné dvorky u domků; chuť na kávu jsme si museli nechat zajít, nebylo kde ji objednat, koupit a vypít. Několik místních občanů se přesouvalo z jejich místa A do místa B, projela rodinka na kolech, skryty ve stínu stromu se u kostela k sobě tulily dvě postavy opačného pohlaví (muž a žena).
Mnichovo Hradiště - Masarykovo náměstí s budovou bývalé záložny
Co dál? Zpátky do auta a podle směrovek k místnímu zámku. Ten byl založen v roce 1606 původním majitelem Václavem Budovcem z Budova. Zámek vlastnilo mnoho osob, od roku 1964 se majitelem stal stát. Původně renesanční podoba budov doznala změn v 18. století, a tak si nyní můžeme prohlížet objekt vrcholně barokní architektury.
Před vstupem do areálu zámku se nachází nízkokapacitní bezplatné parkoviště, vzhledem k neturistické sezóně volné. Protože si příroda žádala své, naše kroky nás vedly po cedulkách k WC. Nízké stavení je situováno v odlehlé části prostoru blízko příjemné cesty vroubené vzrostlými stromy se stíny, které na zemi vykreslily přírodní "přechody".
Pohled na zámek po vstupu z ulice a "pruhovaná" cesta
U toalet se musím zastavit. Jejich použití bylo zdarma. Poskytlo mi však myšlenkový návrat o několik desítek let zpátky, do interiéru školních záchodů. Čím? Obklady, vodovodními bateriemi a síťkou s mýdlem! Hygienici aby zaplakali!
Prohlídku zámku jsme si odpustili, raději jsme se prošli parkem. Ve špičkách pomyslného kříže se nacházejí zámek, konírna, jízdárna a sala terrana. Všechno spojují upravené cesty, záhony, trávníky a nezbytné lavičky.
Zámek Nedaleká roubenka
Za zdí zámeckého areálu se nacházejí budovy bývalého kapucínského kláštera, kaple sv. Anny a hrobka Valdštejnů. Na první pohled vše potřebuje opravy, dokazují to i cedulky s upozorněním na padající omítku. Nicméně travnatá plocha před hlavním vchodem s krátkou alejí stromů je upravená. Jako oukropeček se vedle vznosného zámku, udržované zahrady a kaple sv. Anny krčí jedna z několika roubenek, které díky místním nadšencům nepotkal likvidační osud.
Po krátké návštěvě se loučíme a vyjíždíme vstříc našemu hlavnímu cíli - hradu Bezděz. V průběhu svého života jsem kolem jela několikrát. Ale jen projela. Dnes jsem tomuto kopci slíbila zteč všemi vlastními silami. Alespoň jednou za život!
Volíme cestu přes Ralsko, a mám to i s verbálním doprovodem. Díky zasvěcenosti mého muže si připomínám, že Ralsko se se svojí rozlohou řadí k největším obcím v České republice a že název má od nedalekého kopce. Projíždíme bývalým vojenským prostorem, myšlenky zalétnou do nedávné minulosti, za chvíli se vrátím do současnosti a kochám se nejen výborným stavem silnice, ale i okolní ztichlou a jarně zelenou přírodou. Projíždíme částí Kuřívody, bývalého města a centra nynější obce. Možná i díky krásnému počasí vnímáme čistotu, klid a pohodu v ulicích i okolo domků.
Pohled na Bezděz ze silnice před obcí
Čerpací stanice za Bělou pod Bezdězem nám poskytne kávu a první pohled na hrad majestátně se tyčící nad okolními domy, lesy, poli a loukami. Konstatuji, že cíl máme na dosah ruky, ale vzápětí jsem upozorněna, že možná budu mluvit jinak, až se ocitneme na úbočí kopce. V duchu souhlasím. Vím, že se jedná o strmý výstup s převýšením přes 200 metrů. Člověk se nahoru dostane jen po svých. Lanovka vybudovaná v 80. letech minulého století slouží jen pro nákladní dopravu. Přemítám o dopravě stavebnímo materiálu a vybavení, když byl hrad budován a na vrchol vedla jen úzká cesta. To musela být setsakramentská práce! Po návratu domů mě mrzí, že jsem se prodavačů v pokladně a ve stánku nezeptala, zda denně chodí do práce pěšky. Pokud ano, lituji je a přeji jim, aby si každý návštěvník u nich zakoupil alespoň jednu maličkost. I já jsem tam nechala nepatrný obolus.
Zaparkujeme na dolním parkovišti, zaplatíme, nasadíme čepice (fouká silný vítr, snad o ně nepřijdeme). S nezbytnými hůlkami se vydáváme na trasu dlouhou jeden a půl kilometru. Proti tichým ulicím v Mnichově Hradišti to tady vypadá jako v prvomájovém průvodu, přirovnávám, když už je ten první máj. Nebo jako na Václaváku. Proudy lidí nahoru i dolů. S nostalgií pozoruji skupinu dětí poskakující z kamene na kámen a jen si tiše povzdechnu: ty doby, kdy já... - ty jsou dáávno pryč.
Než opustíme obydlenou oblast, míjíme několik možností občerstvení. Na tak malém prostoru je to až k nevíře. Odpočatý i unavený pocestný si může dát párek v rohlíku, polévku, hotové jídlo i zmrzlinu. Téměř všechna místa jsou obsazená, vždyť je poledne, čas potěšit trávicí ústrojí.
První a druhá brána
Pohodlná cesta nás zavede k první bráně za níž nás už čeká výstup především po kamenech a prorůstajících kořenech stromů. Za vlkhkého počasí to tady musí být nebezpečné, kameny větší plochy už teď mají hladký a kluzký povrch, každý návštěvník si zde dává pozor. Stoupáme, děkujeme hůlkám, které nám poskytují oporu, rychle a hlasitě oddychujeme, výstup přerušujeme krátkými přestávkami k odpočinku a doplnění nezbytných tekutin.
Procházíme třemi branami, po pravé straně strmý svah, po levé straně prudce se snižující terén s hustými stromy, mezi jejichž větvemi sem tam probleskne území pod námi. S každým krokem vzhlížím k vrcholům stromů a těším se, že už konečně uvidím jen nebe, které mi bude signalizovat, že se blíží konec našeho bezdězového výstupu. Nedá se nic dělat, těch sedm křížků na zádech je každým rokem těžší a těžší závaží.
Třetí brána a Čertova věž
Jakmile projdeme třetí bránou, stromy mizí, či spíše nerostou do výšky hradního ochozu, a nám se konečně naskýtají pohledy na nedaleké jezero, kopce, osady. Jen škoda, že se vše halí do mlžného oparu, nebo do saharského písku, na který byla veřejnost upozorněna. Nevadí, ale musí nám to stačit. Tušíme, že cesta k tomuto hradu je pro nás první a poslední. Zastavíme u pamětní desky KHM, abychom si text nejen přečetli, ale také se vydýchali.
Jedna z informačních cedulí Pamětní deska KHM
S vyplazeným jazykem obrazně řečeno - na vestě - a s čůrky potu na zádech usedáme na lavičku na vrchu kopce. Zatímco já otevírám láhem s vodou, manžel za mými zády po něčem šátrá, pak se ke mně nakloní a na tvář mi vlepí pusu. Vzhlédnu a vidím, jak se ve druhé manželově ruce nad mojí hlavou třepetá pampeliška. Prý, když tu žádné stromy nekvetou, tak musím vzít za vděk touto jarní květinou, která se v nadmořské výšce 606 m n.m.v tuto roční dobu ještě nepřeměnila v bílé chmýří. Je přece první máj, lásky čas! Prý žena políbená v tento den si do dalšího roku zachová krásu, svěžest i plodnost. No, nikde se nepíše, do výše kterého věku to platí! Manžel se jen pousměje a doplní, že už v antickém Římě byl tento den zasvěcený bohyni jara a plodnosti Flóře.
Pokud bychom v České republice hledali nejlépe zachovaný hrad ze třináctého století, je to právě Bezděz, jehož zakladatelem byl král Přemysl Otakar II. Podrobnosti z historie je možné si přečíst v různých publikacích, přepisovat je zde je jako nošení dříví do lesa. Množství návštěvníků nás odradilo od prohlídky interiéru, i tady nám budou muset stačit obrázky na internetu. Upřednostnili jsme pohledy do okolí v tento den zpestřené žlutými řepkovými lány mezi zelenými plochami pod modrou oblohou s bílými mráčky. Vydali jsme se na zpáteční cestu, opatrnější než při výstupu. Proudům turistů jsme ustupovali, abychom provoz nebrzdili, nebo abychom si nepřivodili úraz. Přesto, že celková délka trasy nepřekročila tři kilometry, kvůli terénu, převýšení, teplu a věku nám to připadalo jako kdybychom z Tatranské Lomnice pěšky vystoupali na vrchol Lomnického štítu.
Po návratu, ač unavená, převádím obrázky z fotoaparátu do počítače a při prohlížení se upamatovávám, že jsem musela číhat na okamžik, kdy se prostory vylidní. Po zmáčknutí spouště se vždycky ihned někdo zpoza rohu vynořil. Při vybírání a přemýšlení nad textem už částí myšlenek brouzdám mapou a hledám cíl dalšího výletu. V naší české kotlině je mnoho dalších možností a příležitostí.
S využitím zdrojů:
https://zamek-mnichovohradiste.cz/cs
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bezd%C4%9Bz_(hrad)
