Vzpomínka na vánoce: Prolomená kletba
Ilustrační foto: pixabay.com

Vzpomínka na vánoce: Prolomená kletba

17. 12. 2020

Končil první rok osmdesátých let minulého století. Blížily se vánoční svátky a s nimi i nový přírůstek do rodiny. Bydleli jsme v jedné kuchyni a třech pokojích, bez řádného sociálního zařízení. To by ještě nebylo tak zlé. Ale v té společné kuchyni byly neustále tři generace a měla přibýt čtvrtá.

Vše se celkem zvládalo. Jediné umyvadlo bylo v kuchyni. Vykoupat se v provizorní koupelně ve sklepě bylo možné jen po zatopení pevným palivem. Záchod – pouze suchý. Dnes si řeknete, že to snad ani není možné. Ale opak je pravdou. Uskromňovali jsme se, kde a jak se dalo, vzájemně se pokoušeli si vycházet vstříc. A co bylo hlavní - všichni jsme sice byli často ze všeho (hlavně z nedostatku osobního klidu) dosti unaveni, ale měli jsme se nesmírně rádi a byli jsme šťastni.

Termín příchodu našeho děťátka byl plánovaný na Štědrý den. Všichni rodinní příslušníci se velice těšili. Nejvíce ale asi všemi milovaná babička. Ta byla vždy největší oporou. Den před Štědrým večerem, ve chvíli, kdy jsme dodělávali poslední „důležité“ věci a vařili brambory na nezbytný salát, se babičce udělalo špatně. Nemocnice kousek od domu - tam nám pomohou! Přijela sanitka, babičku odvezli do nemocnice…Na Vánoce jsme se okamžitě přestali těšit a chystat. Od lékaře jsme slyšeli jediné: maximálně týden!

Hrůza. V naší rodině vždy platilo (a mnohokrát se to vyplnilo), že pokud má na svět přijít nový človíček, do roka jiný ze světa odejde.

To přece nemůže být pravda! Jednou to snad musí skončit… s manželem jsme se na narození našeho prvního děťátka skoro přestali těšit.

Babičce naději nedávali, děťátko se narodilo. Holčička. Na poslední chvíli jsme se dohodli na jiném jméně, než bylo plánované. Shodou okolností jsem ležela přesně nad pokojem milované babičky. Ihned, když jsem byla schopna trochu uvažovat o něčem jiném, než o právě narozeném děťátku, jsem požádala lékaře, aby vyřídil na pokoji pode mnou, že se má babička stala prababičkou. Měl obavy z reakce. Ta ale všechny překvapila. Nejen nás, ale hlavně zdravotníky. Babička se začala neuvěřitelně rychle uzdravovat. Měla další obrovský důvod žít. Radost byla na všech stranách. Babičku z nemocnice pustili domů a žila ještě skoro 25 let. Zemřela v 94 letech - půl roku po svatbě své první pravnučky.

Každý předvánoční a vánoční čas prožíváme vzpomínkami na toto zvláštní období. Jen loni byly starosti trochu jiné. Těsně před vánocemi se nám narodily vnučky - dvojčátka. Snad tím začalo zase trochu jiné, veselejší vánoční období.

Vánoce vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 41 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.