Patří mezi uznávané české módní návrhářky. Táňa Havlíčková má za sebou praxi v Paříži a řadu let práce pro klientky různého věku i postavení. Její vzkaz zní jasně: k ženě ve zralém věku sice patří jiné oblečení než k dvacetiletým holkám, ale to neznamená, že máme být nudné šedé myšky.
Existují nějaké zásady, jak by se měla dáma ve věku padesát a výše oblékat, nebo si má každý nosit, na co má chuť?
Ženě se ve zralém věku něco změní v osobnosti a ono se to odrazí ve tváři. Není to stáří, jak by mohl namítnout nějaký pubertální syn či dcera, je to prostě zralost. A k ní patří jiné oblečení, než ve dvaceti. Já bych řekla, že to není otázka fyzického stavu, ale psychická záležitost. Často se mi stávalo, že jsem tvořila nějaký model, myslím na dobu po mé čtyřicítce, a když jsem ho oblékla, abych si ověřila padnutelnost, nositelnost a celý styl, tak jsem se na sebe musela koukat bez tváře. Tělo si ten model mohlo dovolit, ale k obličeji už neseděl.
Ženy si často stěžují, že obchodní řetězce s oblečením nepamatují na dámy vyššího věku. Je to pravda, či si spíše neumí vybrat, protože si nejsou jisté, co se na ně hodí a co ne?
Velké řetězce s módou kalkulují ve svých ziscích nejvyšší možný výsledek a s tím se logicky pojí věk potencionálních zákaznic mezi dvaceti a třiceti, možná i níže. Tady se pohybuje nejvyšší kupní síla. Modely jsou cíleně zaměřené právě na tuhle skupinu. Jsou poplatné aktuálním trendům, jsou ušity z nejlacinějšího materiálu a vyrábí se logicky pro velikosti XS, S, M a L, což je pro většinu českých žen nedostačující. Hraje v tom roli také spotřeba, ale hlavně rychlý obrat, Mladé dívky jsou reklamou posedlé a ta je nutí do nošení právě trendových modelů, rychle je nakupují a rychle je vyměňují, což skupina žen nad 50 nedělá. Ta hledá něco kvalitnějšího a nositelného.
Je podle Vás nějaký rozdíl v tom, jak se oblékají Češky ve věku nad padesát a výše a třeba jejich francouzské vrstevnice?
Ženy ve Francii i v celém západním světě mají obrovskou výhodu nepřerušené tradice v odívání. Kultura odívání je součástí jejich života a trapasy, prohřešky či kopance v módě ve svém oblékání prostě nedělají. Česká žena nosila před válkou kvalitní oblečení, samozřejmostí byl kostým, krásné šaty, šátky, rukavičky. Pak přišly tepláky a montérky. Žena, která nosila hedvábný šátek, byla podezřelý buržoazní živel. V šedesátých letech začala pronikat i do Čech světová móda a ženy opět ožily v krásných a barevných pouzdrových šatech a úzkých, sexy lodičkách, aby v sedmdesátých opět skončila u pletených svetrů z krimplenu či jak se ty umělé hrůzy z NDR jmenovaly. Jen málo žen mělo odvahu nosit něco, co se k nim dostalo v tajně provezených a vzácných zahraničních módních časopisech.
Myslíte, že se na současném stylu generace dnešních seniorek odráží, že žily v době, kdy socialistické obchody zely prázdnotou?
Ano. Ženy ztrácely sebedůvěru. Oblečení je především psychická záležitost. Když je vám dobře, oblékáte se barevně. Když není, zahalíte se do černé nebo šedé. Oblékání je především důsledek naší psychické pohody duše. Když se bojím, snažím se vypadat nenápadně. Jsou to časté podvědomé bloky, které nutí české ženy nosit neurčité a nevýrazné oblečení. Je to generace, která zažila doma větu typu: Neříkej to nahlas, cos slyšela doma. Nenos to tak krátké, tak dlouhé, tak barevné, zbytečně na sebe upozorňuješ a tak dále. Naše podvědomí je mrška. Ono nás ovládá, když stojíme před zrcadlem v butiku a máme na sobě oranžový, nádherný kabát, který se vám vědomě tak líbí. Přesto ho sundáte a koupíte si černý nebo šedý s tím, že to logicky zdůvodníte, že se nebude tak špinit. Ha, ha, ha…
Na jedné straně pro starší dámy není nic v levných řetězcích, na straně druhé mnohé nemají peněz nazbyt. Co si počít?
Tato skupina by vlastně v rychloobrátkových obchodech s levnou módou neměla vůbec hledat oblečení, protože už ví, že se má oblékat do kvality, ne do produktů zpracovaných na pásu.
Kdybyste měla vytvořit šatník průměrné české šedesátnici. Ženě, která nemá tolik peněz, blíží se jí penze, ale ráda chodí do společnosti, má kamarádky, zájmy. Do čeho by měla investovat a čemu se naopak vyhnout?
První zásada je jeden kvalitní kostým. Je to naprosto nutná investice. Dobře padnoucí kvalitní sako. V zimní sezóně vlněné nebo z kvalitní směsi a v létě lněné nebo plátěné. K tomu se dá nosit už potom cokoliv, šaty, kalhoty, sukně. Navíc dobře ušité sako zakryje tvary, kterými se už nechlubíme.
Co dál?
Já doporučuji ženám v tomto věku sportovnější verzi oblečení. Nebát se plátěných sportovních kalhot nebo sukní s kapsami. Žena se stává ve zralém věku více sama sebou, než kdykoliv jindy ve svém předcházejícím životě. Může si tedy konečně dovolit přestat nosit to, co musela a očekávalo se od ní vzhledem k jejímu povolání nebo společenské prestiži, a může nosit to, v čem se opravdu cítí dobře. Třeba kvalitní vlněný nebo kašmírový svetr, dá se koupit i v sekáči, kterým zakryjeme boky a stehna a můžeme mít v pase klidně pohodlné kalhoty do gumy. Samozřejmě se musíme naučit objevit v sobě to pravé já.
Mají podle vás české ženy vyššího věku nějaký společný zlozvyk, co se týká vkusu, oblečení nebo třeba i účesů?
Okamžitě mi vytanula na mysli úprava vlasů zvaná melír… To je úlet českých žen.
Jak to?
Kadeřnice na to mají takovou zázračnou formulku: ono vás to omladí. Není to pravda, omladí nás co nejpřirozenější úprava vlasů. Já sama jsem kdysi nevyšla bez nakulmovaných vlasů. Trápilo mě počasí, protože při vlhkém vzduchu mi okamžitě vlasy splihly. Byl to nekonečný boj. Pak jsem nějakou dobu pobývala u své kamarádky v americkém Seattlu. Byla to avantgardní bytost, zaměřená na bio potraviny a alternativní život, a kulma ani fén se v její domácnosti nenacházely. Takže jsem měla nejprve šílené trauma, jak budu vypadat příšerně, když nebudu mít vyfénované a nakulmované vlasy, ale pak jsem tedy musela logicky uznat, že mě v Seattlu opravdu nikdo nezná a že mi nezbývá nic jiného než „jít ven“ prostě tak, jak mi vlasy narostly. Po návratu, kdy jsem se samozřejmě okamžitě navrátila ke své navyklé úpravě vlasů, jsem koukala na fotky. Na fotkách před a po pobytu u kamarádky jsem vypadala normálně, jak jsem na sebe byla zvyklá, tedy strašně. Ale na fotkách ze Seattlu jsem se musela nějakou dobu hledat. Ona tam totiž byla nějaká mladá, sympatická studentka s baťůžkem na zádech a moc jí to slušelo. Kulmy jsem rozdala svým kamarádkám a já si od té doby stříhám vlasy jednou za měsíc.
Co se vám ještě na nás nelíbí?
Taková beztvarost. České ženy se bojí ukázat něco, co mají na sobě hezké. Nosí všechno tak, aby ze sebe vytvořily beztvarý pytel. Když mám na sobě džíny volného střihu a k tomu volné triko nebo svetr, všichni mí známí mě vítají milou otázkou: Ty jsi ztloustla?
Změnil se během posledních let oblékání starších dam? Jsou dnešní řekněme padesátnice, šedesátnice hodně odlišné od jejich maminek?
Měla jsem v butiku zákaznici, které jsem na její šedesátiny tvořila kostým jako dárek jejího syna. Bylo to úžasné. Paní byla štíhlá a nechala si ode mě poradit a nebát se. Výsledek byl ohromující. Když se oblékla, stáli jsme v butiku všichni v nádherném úžasu a já si říkala, že bych tenhle zážitek přála všem ženám zralého věku. Neměla na sobě vůbec nic výstředního, jen kvalitně ušitý kostým a pod ním lehce zdobnou halenku. A hlavně měla milého syna, který si přál hezkou maminku. Často se mi stávalo, že když přišla starší maminka se svou dcerou, nastal obrovský problém: obyčejná žárlivost. Dcera si nepřála mít maminku hezkou a mladou. Chtěla ji mít v té „zástěře u plotny“. A samozřejmě si to ani jedna nepřiznala. Je to podvědomá manipulace. Přeji ženám tuhle manipulaci objevit a vymazat ji ze svého šatníku. Ono se to samozřejmě týká i partnerů. To je známá pravda, že muži u ostatních žen rádi koukají na něco hezkého, co ženu zviditelňuje a odlišuje, ale na svou ženu uvalili naprosté oděvní embargo.
Scarlett Wilková
autorka je redaktorkou MF Dnes
