Vtipnější vyhrává: Kolegové,
na mne si jen tak nepřijdete!

Jak to na malých pracovištích bývá, lidé se navzájem dobře znají a většinou tvoří dobrou partu. Tak tomu bylo i v kolektivu výchovných pracovníků, kde jsem působila. Nejen, že jsme se dokázali vzájemně podpořit, respektovat, ale dokázali jsme si často dělat mezi sebou legrace.

Největším " tvůrcem" těchto většinou velmi úsměvných kousků byl můj kolega Karel, nejčastějším objektem jeho legrácek jsem byla pochopitelně já. Vzpomínám si, že jsem mnohokrát musela být ve střehu, abych mu nenaletěla, což se ovšem málokdy podařilo.

Každé letní prázdniny jsme pořádali pro děti, které nemohly jet z jakýchkoliv důvodů domů, čtrnáctidenní tábor u koupaliště v Heřmanicích. Povinností vedoucí bylo jezdit činnost tohoto tábora kontrolovat, vypadnout tak na pár hodin z kanceláře. V létě, o kterém píši, tvořil tým pracovníků jako vždy Karel, dva odborní vychovatelé, jedna odborná (Mirka) a jedna noční vychovatelka. Bylo všeobecně známo, že jeden z vychovatelů byl "citově připoután" ke jmenované slečně kolegyni. Asi po týdenním pobytu mi volá Karel: "Evčo, parádně se oblékni a přijeď za námi v sobotu v deset, bude tady svatba, Mirka se vdává. Zabiješ tak dvě mouchy jednou ranou, uděláš kontrolu a zároveň se dobře najíš."

Jo, holenkové, na to vám neskočím, zbystřila jsem zvláště poté, co mi naše zdravotnice práskla, že se na mne na táboře něco chystá. Tak JÁ vám tu "svatbu" pěkně zpestřím. Jak jsem se rozhodla, tak jsem učinila. Lidé zlatí, to byste mne museli vidět. Oblékla jsem se do pruhovaných podkolenek, kratičké sukně, puntíkovaného svetru, který jsem vycpala v oblasti pasu polštářkem. Na hlavě roztupírovaný kokrhel, doplněný červenou čelenkou, patřičně zmalovaná. Od kamarádky jsem vyfasovala dětský kočárek, včetně zavinovačky a peřinek. Místo děťátka ležela v kočárku velká petka od kofoly s čepičkou. Obléknutí bylo v mžiku, ale naložit kočár do mého malého autíčka byl problém. Ale, když jde o život, jdu přes mrtvoly!

Okolo deváté vyjíždím, volám Karlovi, že určitě dorazím včas. Krátce před desátou sjíždím z kopce ke koupališti, skrytá za chatkami vedle recepce. Honem vyndat kočárek, zkontrolovat detaily, za sledování shromážděného osazenstva chat. NA CO TU TAK VŠICHNI ČUMÍ, honí se mi hlavou. Když jsem popojela s kočárkem před chatky, upoutala mne bílá pergola vedle recepce, před ní zelený běhoun a všude rozvěšené slavnostní girlandy. No, to jste to holenkové na mne nalíčili, se vším všudy, usmívám se v duchu, jak jsem chytrá.

Najednou vidím, že se u koupaliště řadí průvod našich dětí. Kluci žlutá, holky bílá trička, Karel a František v bílo černém oblečení. Vpředu kráčí zavěšená do kolegy Mirka v modrobílých šatech s kyticí kopretin v náručí. To byl okamžik pro mou akci. VYRAZILA  JSEM! Před sebou tlačím kočár, ječím na ženicha již z dálky, takovéty obvyklé debilní průpovídky: "Cos mi to udělal, ty jeden proutníku (kdyby tam nebyly děti bych řekla kur...). Vidíte to lidi, jedno dítě v kočáru, druhé máme na cestě, nedala jsem se zastavit."

Karel mi honem běžel naproti, tahal mne stranou, sice smíchem slzel, ale stále opakoval: "Evčo, neblbni, to je opravdová svatba!" To ti tak asi zbaštím, kolego! Nedám se a stále ječím, že se chci také vdávat a basta. Lidi se bavili, jen mne najednou humor přešel. To v okamžiku, kdy se z recepce  ozvaly tóny svatebního pochodu a ze dveří kráčela paní starostka z Jablonného se řetězem na krku, v doprovodu matrikářky. VÁŽENÍ SNOUBENCI,... slyšela jsem ještě dlouho a dlouho obvyklá slova.

Co mám povídat, pobavila jsem celý tábor, ale jelikož jsme se všichni mezi sebou znali, žádná ostuda to nebyla. Naopak, v pondělí jsem převlečena "do civilu" zajela za paní starostkou, abych se jí představila a hlavně ji přesvědčila, že dětičky státem svěřené do péče našeho ústavu jsou v těch nejlepších rukou. Zasmály jsme se opět, když jsme jedna druhé líčily své pocity. Tohle se jim prý ještě nestalo a já věřím, že ještě dlouho ani nestane.