Nonšalantní Romeo (2. díl čtyřdílného příběhu)
Ilustrační foto: Pixabay

Nonšalantní Romeo (2. díl čtyřdílného příběhu)

25. 4. 2024

(Pokračování)

 

„Romeo, podívej, tvoje holka!“ Otočil jsem se na něj a ukázal na ni. Jerry i Romeo následovali můj prst.

Jerry vybuchl smíchy. „Ha ha. Princezna na hrášku!“

Romeo se nesmál. Nepochopil, že jsem ho jen škádlil. Byl zraněný. Jeho hrdost a sebeúcta byly napadeny. "Nemám ho rád," zasyčel skrz přední zuby. „Ne, nemám.“

Zastavili jsme se u rodinného domu obloženého dřevem a natřeného modrou barvou. Mezi domem a chodníkem ležel pruh zelené trávy, na kterém stály tři keře, pečlivě zastřižené do tvaru zmrzlinového kornoutu. Byla to dobře udržovaná nemovitost, která nám poskytla první náznak o společenské vrstvě majitelky, jejím estetickém cítění a hodnotách.

Jerry vypnul motor, zabořil prst do listů svého notebooku a našel v něm telefonní číslo majitelky. Vymačkal ho a přiložil si mobil k uchu. „Dobré odpoledne, paní Soto. Jsem tu se svými muži, abych změřil velikost vašeho stolu. Parkujeme před vaším domem, plně k dispozici Vašim potřebám a přáním,“ řekl zdvořile, jeho hlas byl příjemný a melodický. „Nepotřebuji v této chvíli nic, jen otevřít dveře. Hned se uvidíme, madam. Děkuji.“ Jerry stiskl vypínací tlačítko a podíval se na mě a zkoumal mé myšlenky.

„I když přijíždíš za prací, stále si chceš vydělat peníze. Takže být milej, zdvořilej a starostlivej dává zákaznici pocit, že ti na ní záleží, i když je ti šumafuk. Nakonec se ti to vyplatí. Nejen, že nezaváhá zaplatit cenu, kterou jí naúčtuješ, ale možná ti dá i spropitný.“ Pokýval bradou, zazubil se nad vidinou blízké dohody a vystoupil z auta.

„A co mám dělat já?“ křičel jsem za ním.

„Půjdeš se mnou.“ A ty,“ obrátil se k Romeovi, „zůstaň tady a dej tomu autu uvnitř trochu lesku. Víš co myslím.“

Ale Romeo mu neodpověděl, místo toho zaškemral: „Jay, omdlévám hlady. Kup mi něco k jídlu.“

„Vas sagst du? Hungrig? Kiš mir in tuchas! Ještě jsme neudělali žádný zelí a ty už chceš mlsat?!“ vyštěkl na něj.

„Už je čas oběda, pracujeme půl dne a já jsem od snídaně neměl nic v puse,“ zakňoural Romeo.

„Tos měl! Spoustu sprostých slov,“ řekl Jerry úsečně.

Za okamžik začal Romeo zase škemrat. „Mám opravdu hlad, Jay. Koupil bys mi oběd?“

Jerry to vzdal. „No dobře! Jakou kuchyni mám zavolat, mexickou, asijskou, blízkovýchodní ... ?“

„Karibskou,“ řekl Romeo bez zaváhání.

Pak se otočil ke mně. „A ty?“

„Cokoliv s rybama.“

Jerry popadl telefon, otevřel adresář, palcem sroloval displej a ťukl na jedno z telefonních čísel. „Zlatý Krust? Můžu si u vás objednat jídlo? Dobrá! Děláte rozvoz? Skvělý! Zde je moje objednávka: jeden kuřecí sendvič, jeden burger se slaninou a se sýrem, jeden talíř s lososem a tři velký láhve s vodou. Vše. Děkuju!“ Jerry jim nadiktoval adresu, zkontroloval, zda má v kapse zelený fix, otevřel boční dveře náklaďáku, ukázal na velkou roli papíru, abych ji vzal a spěchal k domu majitelky.

Paní Soto otevřela dveře a na prahu se objevila žena jihoamerického původu. Mohlo jí být něco přes padesát, byla pět stop vysoká, statná, energická a diktátorská. Manifestovala třiadvacet odstínů hnědé barvy, které se táhly od jejích tmavých vlasů přes nalíčený obličej, barvu víček, šperků a dvoudílného kancelářského kostýmu až po boty s odstínem mléčné čokolády. Připomínala chodící barevnou paletu z Home Depot: nejtmavší odstín nahoře a nejsvětlejší dole, organicky roztříděná bez jakéhokoli střetu tónů a bez jakékoli vady.

„Bernezie? Buenas tardes, seňore!“ pozdravila Jerryho hlasem naznačujícím, že nestrpí žádné formality a při jednání s ním bude jednat jen o věcech, které se váží k jejímu stolu. „Pojďte dovnitř a sundejte si boty. Tady je ten stůl. Sklo by mělo mít tloušťku čtvrt palce a musí být tvrzené. Dejte mi cenu!“

Překročili jsme práh, zuli boty a vstoupili do prostorné jídelny plné starožitného nábytku, vyřezávaných skříní z třešňového dřeva a komod, několika zrcadel ve zlatých florentských rámech a tuny porcelánových váz s umělými květinami. Nábytek a podlaha se třpytily čistotou a voněly pomerančovým revitalizačním olejem. Uprostřed stál dlouhý stůl s osmi sedadly zasunutými pod stolem. Stůl neměl tvar prostý obdélníkový tvar. Dvoutvaré rohy Dupont vyžadovaly speciální dovednosti řezače. Jerry vytáhl pravítko a změřil jeho délku a šířku.

„Cena je devět set devadesát devět dolarů, madam,“ řekl nakonec.

„Tisícovka je přijatelná," odpověděla bez zaváhání. „Teď obkreslete tvar. Pospěš si, Bernezie. Mám tady reunión de la officina a chci, abyste byli venku,“ zkontrolovala čas, „za třicet tři minut.“

Položil jsem roli papíru na jeden konec stolu a rozložil ji napříč. Ale papír na ploše nedržel a roloval se. Zkusil jsem to znovu, ale se stejným výsledkem. Majitelka domu mě sledoval s rozpoznatelnou nedůvěrou. Jerry na mě vrhl naštvaný pohled a zaroloval oči. Ale pak mu hlavou probleskla myšlenka a řekl tak sladce, jak jen mohl: „Madam, máte tady nějakou encyklopedii?“

„Ne,“ odpověděla a přemýšlela, k čemu ji sklenář potřebuje.

„Nebo velký slovník?“

„Ne.“

„Nebo nějakou těžkou knihu?“

„Ne.“

„Nebo jakoukoliv knihu?“

„Ne.“

„Humph! Kde jsou ty časy, kdy lidé měli v jídelnách knihovny plné knih a četli je,“ povzdechl si Jerry nahlas, jako by tam nebyla. "Mohu alespoň použít vaše porcelánové vázy, abych trochu zatížil roli papíru?"

„Samozřejmě že ne,“ vykřikla zděšeně. „Stály mě majlant!“

Vycítil jsem, že ji Jerry svou poznámkou urazil. Jednoduchou otázkou jí sundal masku. Předstírala, že je učenější a sofistikovanější než ve skutečnosti byla, a nesnášela, když ji někdo demaskoval, a navíc sklenář!

„Rozumím,“ řekl Jerry potěšeně a otočil se ke mně. „Jane, jdi do náklaďáku a přines mi čtyři gumové matrace.“

Obul jsem si boty a vyšel ven. Romeo stál u otevřených bočních dveří, držel kelímek coca-coly, otočil hlavu z jedné strany chodníku na druhou a na někoho se díval. Jeho tvář ztvrdla a jeho napůl zavřené oči čekaly. Brzy jsem se dozvěděl na koho. Jeho predátorské oči zahlédly skupinu deseti žen asi kolem dvaceti let, které se blížili k náklaďáku z levé strany. Jeho kočičí oči měřily vzdálenost mezi nimi a ním, jak se zkracovala každým krokem. Nakonec k nám dorazili.

 

(pokračování příště)

Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.