Moravský Marco Polo Bohumil Pospíšil málem zahynul v irácké poušti, v Šanghaji byl unesen piráty, dožil v Aucklandu
Bohumil Pospíšil v Saudské Arábii v roce 1934. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly

Moravský Marco Polo Bohumil Pospíšil málem zahynul v irácké poušti, v Šanghaji byl unesen piráty, dožil v Aucklandu

10. 11. 2023

Přerovský rodák Bohumil Pospíšil byl skutečným dobrodruhem a světoběžníkem. V meziválečném období procestoval desítky zemí a jeho osudy by vydaly na napínavý román. Přesto jeho jméno na dlouho vymizelo z obecného povědomí, až nyní se po zásluze vrací zpět.

Přišel na svět 25. září 1902 do rodiny Františka a Marie Pospíšilových. Matka zemřela, když mu byly pouhé tři roky, otec se záhy podruhé oženil, ale zemřel již v roce 1910. Sirotek Bohumil vyrůstal u příbuzných, navštěvoval obecnou a měšťanskou školu, oboje v Přerově. Od mládí se vyznačoval dobrodružnou povahou a snil o exotických dálavách. Jako osmnáctiletý se záhadně dostal do Ruska zmítaného občanskou válkou. Byl zajat bolševiky a nějaký čas strávil s našimi legionáři v lágru nedaleko Moskvy, odkud se mu ale podařilo utéct a dostat se zpět do Československa. Pospíšilova ruská dobrodružství stále patří k mnoha neprobádaným zastávkám jeho klikaté životní cesty.

Počátkem dvacátých let žil v Praze spolu se stejně starým přítelem z Přerova Josefem Hüblem. Navázal vztah s o devět let starší Klementinou Šebestovou a zplodili tři děti – Bohumila, Květoslavu a Jarmilu. Nikdy však nevstoupili do svazku manželského. Na živobytí vydělával jako externí redaktor a spisovatel, nicméně usedlý maloměšťácký život mu nevyhovoval. Ve společnosti Hübla proto v srpnu 1926 vyrazil na pětiletou cestu kolem světa s cílem překonat 100 000 mil a navštívit co nejvíce zemí. Skutečně odjel, zanechal tu družku se třemi malými dětmi a už se k rodině nevrátil. Dával jim o sobě ovšem vědět pohlednicemi a zřejmě i posílal nějaké finanční prostředky.

Jak dobrodruh sám později uváděl, vydal se na cestu pouze s jedním oblekem, batohem a minimem peněz. S přítelem Hüblem zdolávali pouště, pralesy, velehory, trmáceli se pěšky, jeli vlakem, automobilem, používali k transportu koně, velbloudy, osly či slony, pluli po řekách i napříč oceány. Viděli nezměrné bohatství vyvolených i bídu prostých obyvatel, zhotovili tisíce fotografií vyobrazujících přírodní krásy, kulturní památky, tradice, obřady, slavnosti, popravy, válečné konflikty i každodenní život v zapadlých vesničkách. Nebyla nouze ani o napětí a chvíle, kdy se ocitl na pokraji smrti. Při přechodu Himaláje dostal těžký zápal plic a vážné dýchací problémy jej provázely zbytek života. Uprostřed irácké pouště ztratil směr a téměř zahynul v dunách, v Singapuru byl napaden pouličním zlodějem, který mu vykloubil rameno a udeřil klackem do spánku tak silně, že navždy přišel o sluch v jednom uchu. V Šanghaji byli pro změnu spolu s Hüblem uneseni piráty, kteří si je spletli s bohatými anglickými obchodníky a měli v úmyslu žádat tučné výkupné.

O české dvojici cestovatelů všude psaly noviny, dávali rozhovory, přednášeli o mladé republice ve střední Evropě, svými poznámkami a postřehy Pospíšil zaplnil desítky zápisníků. Projeli Balkán, Turecko, Sýrii, Irák, Persii, Afghánistán, Indii, Barmu, Koreu, Mongolsko, Japonsko, Filipíny, Taiwan, Malajsko, Siam, Indonésii a Čínu, kde se nepohodli a jejich se trasy rozdělily. Pospíšil pokračoval do Austrálie a výpravu zakončil v létě 1930 na Novém Zélandu, kde setrval necelý rok, na obou ostrovech zkoumal ohromující přírodu a propadl rovněž kouzlu maorské kultury.

Koncem léta 1931 se přes Jižní Ameriku vrátil do Čech. Nebyl však sám, přivezl s sebou novomanželku Elizabeth. Potkali se v Dunedinu na Jižním ostrově a v prosinci 1930 měli svatbu. Manželům se v březnu 1932 narodila dcera Eliška. Pražské sdělovací prostředky nadšeně referovaly o tom, že „Marco Polo našeho věku, milenec hvězd, snů a větrných bouří se rozloučil s jižními moři a usadil se na rodné hroudě“. Musel zaopatřit rodinu, se kterou se nastěhoval do bytu na Vinohradech, a nastala proto vhodná chvíle využít všechny pečlivě zaznamenané cestovatelské zážitky. Začal pravidelně publikovat v nejrůznějších tiskovinách, především ve známé populárně naučné revue Širým světem, v časopisech Světozor a Malý čtenář.

rušná třída v Šanghaji.jpg
                 Rušná třída v Šanghaji focena B. Pospíšilem. FOTO poskytnuto historikem Martinem Nekolou

obálky Pospíšilových cestopisů s kresbami Zdeňka Buriana.jpg
                                                Knihy Bohumila Pospíšila. FOTO poskytnuto historikem Martinem Nekolou

Obrazovou přílohu k dobrodružným povídkám v posledním jmenovaném titulu zajišťoval ilustrátor Zdeněk Burian. Pod pseudonymy B. Marco či Markov si čtenáři oblíbili mladého nekonvenčního autora s bohatými zkušenostmi z exotických krajů, obdařeného darem slova, který jim předkládal poutavá vyprávění o lovcích lebek na Taiwanu, opiových doupatech v Hong-Kongu, o zemětřesení na Novém Zélandu, pouličním divadle na Jávě, o australských dřevorubcích a dalším vábivém dění za hranicemi české kotliny. Zároveň přibližoval historii, kulturu, národnostní složení, politickou a hospodářskou situaci jednotlivých zemí. Mimořádný ohlas vyvolaly reportáže z nejzapadlejších koutů planety, kde pozoroval život domorodých kmenů, často na pokraji vymření. Hned na podzim 1931 uspořádal velkou pražskou výstavu ve Veletržním paláci, na níž návštěvníci shlédli přes 10 000 fotografií. Ocitl se v jednom kole, dával rozhovory, jezdil na besedy.

V létě 1934 konečně mohl uskutečnit vysněnou expedici „Bohemian Pioneer“ na Arabský poloostrov. Přizval novináře Vladislava Forejta-Alana. Vyrazili ve speciálně upraveném voze Walter-Junior a projížděli vyprahlou pouštní krajinou v místech, kam se dosud žádný automobil nedostal. Pokořit celý Arabský poloostrov od severu k jihu, což byl původní cíl výpravy, se ovšem nepodařilo. Forejt-Alan o několik let později publikoval čtivou knihu Za karavanou mrtvých, která vyprávěla právě o této cestě. Pospíšilova choť Elizabeth si v Praze nemohla zvyknout a naléhala, aby se vrátili na Nový Zéland. On se mimo to velmi obával nástupu nacismu v sousedním Německu, rodinná finanční situace zdaleka neodpovídala jeho představám, takže souhlasil. Nejprve ovšem potřeboval vydělat peníze na lodní lístky. V šibeničním termínu dokončil dva cestopisy a dobrodružný román navrch. Díky vyplaceným zálohám mohl na podzim 1934 lodí odeslat na druhý konec světa nejprve ženu s dcerou a sám se k nim přidal v únoru následujícího roku.

V Praze až několik měsíců po odjezdu Bohumila Pospíšila vyšla u Československé grafické unie očekávaná kniha Čínou za revolučního varu. Říše středu mu uchvátila. Projezdil křížem krážem patnáct regionů včetně Tibetu a Taiwanu. Díky tomu, že opěvoval reformní úsilí vládnoucí strany Kuomintang a kriticky psal o japonských agresorech, těšil se z náklonnosti nejvyšších míst, měl dveře otevřené ke generálům a guvernérům (potkal se několikrát také s Čankajškem) a tím i povolení navštěvovat zakázané zóny, což se podařilo málokterému cizinci. Patřil k nekoloniálnímu národu, nadto při přednáškách často připodobňoval situaci Číňanů pod japonským útlakem k českému ostrůvku neustále čelícímu německé lavině a hrozbě vymýcení. Místním intelektuálům imponoval znalostí poměrů i snahou naučit se základy jazyka. Nejvíce mu patrně učarovala Paříž Dálného východu, tedy kosmopolitní přístav Šanghaj, kde se zastavil dokonce třikrát.      

Pospíšil s rodinou zapustil kořeny v Aucklandu, největším městě Nového Zélandu. Od nakladatele z Prahy mezitím obdržel zprávu, že doma se objevil na pultech i druhý cestopis, Toulky po ostrovech divů. Autor v něm vyznával lásku a respekt ke svému druhému novozélandskému domovu, vtahoval čtenáře do poznávání každého koutu magické krajiny a maorských bájí. Spis následně vyšel také anglicky v Dunedinu pod titulem Wandering on the Islands of Wonders. O necelý rok později se pak českoslovenští čtenáři mohli těšit na dobrodružný román V zemi otrávených šípů, odehrávající se mezi zlatokopy na Nové Guineji. Všechny knihy sklízely úspěch, autora samotného však minul. Nacházel se na opačném konci světa a do srdce Evropy se již nikdy nevrátil. Propukla druhá světová válka a Pospíšil neváhal pomáhat vlasti alespoň na dálku. Byl velmi činný v krajanské komunitě v Aucklandu, vedl dokonce Československý spolek, který pořádal různé benefiční akce, a vybrané finanční prostředky posílal exilové vládě v Londýně. Obdržel za to mimo jiné děkovný dopis od prezidenta Beneše. Psal také často články do lokálního tisku, pořádal výstavy a přednášky.

Po roce 1945 však zmizel do ústraní, jeho a veřejná vystoupení u protinožců prořídly. V průběhu let se mu narodily další tři děti – Sonya, Bohumil jr. a Kenneth. Věnoval se zejména rodině. Živil se jako obchodní cestující prodejem encyklopedie Britannica a různých odborných časopisů o automobilismu. Pospíšilovo zdraví se zhoršilo, trpěl těžkou bronchitidou a z každé větší námahy se dávivě rozkašlal. V penzi se alespoň intenzivně věnoval četbě. Z každé knihy, zpravidla pojednávající o historii států, civilizací, kultur a národů, si dělal pečlivé výpisky a popsal stovky sešitů. Ostatně Pospíšilův vnuk si dědečka i po padesáti letech vybavuje jako nedoslýchavého shrbeného pána, houpajícího se na verandě v křesle s knihou v ruce. Náladu mu prý zvedlo jen oblíbené jídlo – řízek s bramborovým salátem.

Fascinující životní pouť českého Marca Pola se uzavřela 28. srpna 1974. Je pohřben v Aucklandu. Mnoho našich badatelů se desítky let pokoušelo pátrat po Pospíšilových osudech, marně. Jeho bohatá pozůstalost, včetně deníků, poznámek a stovek unikátních fotografií, byla považována za navždy ztracenou. Šťastnou shodou náhoda však byla objevena ve starém lodním kufru při rekonstrukci domu a díky výše zmíněnému vnukovi odeslána do Prahy v šesti velkých krabicích. Materiály značné historické hodnoty se nyní nacházejí v držení autora článku. Za uplynulé měsíce proběhla řada výstav, přednášek a prezentací pro studenty doma i v zahraničí, chystá se rovněž odborná publikace a dokumentární film. S Pospíšilovým příběhem má veřejnost možnost seznámit se i ve zbrusu nové komiksové knize Moravané ve světě, jejíž křest proběhne 15. listopadu v Baťově vile ve Zlíně.

Cílem toho všeho je splnit přání cestovatelovy rozvětvené novozélandské rodiny (dle posledních zpráv dvě žijící děti, osm vnoučat, devatenáct pravnoučat a dvě prapravnoučata). Tedy dostat jméno slavného dědečka zpátky do obecného povědomí, kam svými dobrodružstvími a zásluhami bezpochyby patří.

 

Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.

 

 

 

 

Osudy Čechů ve světě
Autor: Martin Nekola
Hodnocení:
(4.9 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Pane Nekolo, seznamujete nás s neuvěřitelnými příběhy lidí. Děkuji za vaši práci.
Blanka Lazarová
Velmi zajímavý článek o velmi činorodém cestovateli. Děkuji za sdílení.
Helena Přibilová
Také moc děkuji za tento článek, který jsem přečetla jedním dechem.
Martina Růžičková
Děkuji za velmi zajímavý článek. Je skvělé, že se cestovatelova unikátní pozůstalost zachovala a je možné z ní čerpat.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.