...Pokračování
Jak se tak protahujeme pod tím dlouhým autem, všiml jsem si, že mu z podvozku u zadní nápravy čumí kus klacku, no to byla moje parketa a šel jsem si vytáhnout novou hračku z dovozu. Jo, ale kamarád mě zastavil, FUJ, NECH TO, a šel dřevo vyndat sám. No a zjistil, že ten přejetej kus větve vytrhl drátek od čidla na regulaci pneumatického pérování, a proto klesl autobus na břicho. Nasunul konektor, nastartoval a hup, už se auto dofouklo do běžné výšky. Kolik ta „oprava“ stála, nevím, ale mechanik tvrdil, že by to taky našel i beze mě. Ale kecá, takovej nos jako já nemá a hledal by to určitě dlouho a někde úplně jinde. Ještě mám ten klacek schovanej mezi medailemi ze soutěží. A tak zasloužilí bojovníci mohli táhnout dále, třeba až na Moskvu.
Někdy si vzali na dílnu i řidiče nebo majitele auta a domlouvali se na tom, co, jak a za kolik opravit. U toho jsem samozřejmě nesměl chybět. Se všema zaměstnancema servisu jsem si tykal, ale pro mne byl každý zákazník cizák, a tak jsem je nespustil z očí. Z povzdálí, ale vytrvale, jsem je sledoval, třeba proto, aby se nám tady neztratili. Někteří si mě zavolali a pohladili, jiní byli celí nervózní a co nejrychleji vypadli. Občas se i lekli, když se sehnuli pod auto a z druhé strany vozu na ně koukal psí čumák.
Netrvalo dlouho a denní a noční rozvrh se mi vryl do paměti, že jsem poznal, kolik je hodin a že se blíží desátá a že by kluci už měli vypadnout a jet k maminám. V tu chvíli už to nebyli kamarádi a lehce jsem je upozornil, třeba i zavrčením, že už je čas a je to tu moje. Buď mě ukecali, že to musí dodělat, protože si pro to ráno přijede zákazník, nebo prohlásili, že tu nejsou vítáni a že Dir rozhodl, že padla a zítra je taky den.
Teď ale já, Libor, vezmu Dirovi slovo, protože ze psího pohledu by to vypadalo trochu jinak, jednodušeji, a to asi takhle: přišel jsem, zavrčel jsem a bylo to. V tu dobu jsem fungoval jako velitel ostrahy a pokusím se vám popsat příhodu, jednu z mnoha, ale tahle byla celkem mimořádná a zúčastnilo se jí mnoho lidí. Posbíral jsem z celého toho děje názory a postřehy všech zúčastněných, a tak mohu dát dohromady kompletní průběh děje.
Pohodlně se usaďte, přivřete oči a příběh si představujte jako film.
Věrka s Direm přijela jako normálně do práce, přes parkoviště nákladních aut zajela za budovu, kde jsme parkovali naše auta. Z toho průjezdu na kuřárnu není vidět, tak si ničeho nevšimla. Zadním vchodem vešla na recepci, kde ji zaměstnanci přivítali kupodivu s celkem nezvyklou pozorností, no a že hned od ní něco potřebují, a popsali jí, co se vlastně stalo.
Asi před třemi hodinami přijel řidič s tirákem na menší opravu, byl již ohlášený, tak jen podepsal opravenku, nafasoval díly a zajel na dílnu. Skoro nikdo si ale nevšiml, že do areálu dovezl i dvě slečny, a ti, co o nich věděli, předpokládali, že k němu patří. Bylo ještě hezky a teplo, tak děvuchy obsadily sezení pro kuřáky na druhém konci parkoviště a tam se zařídily. Kafe a bagetu z automatu, cigárko a čekaly. Děvčata ale vzbudila mezi personálem trochu pozdvižení proto, že hezkých holek je vždycky málo, a tak kluci servisáci chodili nenápadně na průzkum. Děvčata měla vysoké podpatky, dlouhé nohy, lesklé punčochy, krátké upnuté sukénky a to, co jim pánbůh a plastický chirurg nadělil nahoře, bylo patřičně zvýrazněno a k tomu obě dlouhé blond vlasy, jen každá trochu jiný odstín. No prostě kusy. Chlapci najednou měli mnoho pochůzek po dvoře, ale jak rychle odešli, ještě rychleji se vraceli.
Pokračování zítra.
I. díl si můžete přečíst zde.
